Ráno jsem se probudila docela brzo. Ema vedle mě neležela. Zajímalo by mě, v kolik včera dorazili. Věděla jsem přesně, kde právě je. Spí v objetí jednoho modrookého člena skupiny, který je do ní až po uši zamilovaný. Ooops.
Ikdyž, včera vypadali, jak kdyby se pohádali, bylo to mezi něma nakonec fajn. Když jsme odcházeli, tak už se spolu normálně bavili, smáli se a objímali se znovu jak nejlepší kamarádi. Byla jsem z nich zmatená a nebyla jsem jediná.
Chytla jsem mobil do ruky, natáhla na sebe alespoň teplákové kraťasy pohozené na židly a tišše vyšla z pokoje. Rozběhla jsem se chodbou ke schodům a sešla je.
„Dobré ráno.“ Ozvalo se najednou z kuchyně, když jsem se rozhlédala, jestli tu nikdo není. Sakra.
„Ehm dobré.“ Pozdravila jsem Eminého dědu a poškrábala se nervózně na hlavě.
„Co se děje?“ Podíval se na mě s podzdvednutým obočím a novinami v ruce. Pak si šel sednout do křesla. Tiše jsem ho pozorovala.
„Nic, nic, jen..“ Přesunula jsem svůj pohled na mobil v mé dlani. „..volala mi má nejlepší kamarádka a já to neslyšela, tak jí jdu zavolat zpátky a myslela jsem, že tu nikdo nebude, tak půjdu.. půjdu použít zahradu.“ Já jsem fakt dobrá ve lhaní.
„Dobře, jen jdi.“ Věnoval mi ještě jeden pohled a znovu se začetl do rozevřených novin.
Jen jsem přikývla se skousnutým rtem a vydala se prosklenými dveřmi ven do zahrady.
Ohlédla jsem se za sebe, jestli mě nikdo nevidí a rozběhla se nenápadně k menší chatce kousek od domu.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.
„Klepání ti nic neříká?“ Zastavila jsem se v pohybu, zrovna když si zavazoval šňůrku na šortkách. Tričko na sobě ještě neměl.
„Pardon, pardon.“ Zvedla jsem ruky, jakobych se vzdávala a šla si sednout na jeho ještě rozestlanou postel.
Chvilku jsem ho pozorovala, jak si projíždí rukou vlasy a kouká na sebe v zrcadle.
Natáhla jsem se na postel a popravila si moje boží tričko. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo to tu pořád stejné, jakokdyž jsem tu byla naposledy. Možná tu bylo víc oblečení pohozeného kolem, ale to bylo asi tak všechno.
Můj pohled spočinul na nočním stolku, kde byla lampa, mobil, nějaké plechovky od pití a fotka v rámečku. Překulila jsem se na břicho, abych se na ni blíž podívala. Byl na ní Chris, Ema a jejich mamka někde v parku, protože za nimi byly stromy a lavička. Všichni se usmívali. Ta fotka mohla být stará tak deset let, takže to pravděpodobně fotil jejich taťka.
„Tak fajn, mluv, zachvilku mám být venku s Bethany.“ Otočil se na mě a já se posadila.
Chtěla jsem se zeptat, kdo chodí tak brzo ráno ven, ale nezeptala.
„Chrisi, co se děje?“ Zvážněla jsem, mezitím co on stále stál předemnou, přetahující si nátělník přes hlavu. Pak se na mě nechápavě podíval. „Co by se dělo?“
„Tohle nejsi ty.“ Zatřepala jsem hlavou.
„Neznáš mě.“ Řekl bez jakýchkoliv emocí.
„Pamatuješ si, jak jsi mě na začátku července vzal na koně?“ Jen přikývl, s kameným výrazem na tváři.
„Tam to jsi byl ty, sám sebou.“ Zašeptala jsem.
Chvilku bylo ticho. Chtěla jsem něco říct, ale byla jsem přerušena.
