Probudila jsem se a všude kolem mě se rozprostírala tma. To jsem vážně prospala celý den? To není možné.
Hlava mě pořád bolela, ale už to nebylo tak hrozné jako odpoledne? Včera? Nevěděla jsem, jestli už je po půlnoci.
Ema vedle mě poklidně spala a já se vymotala z peřiny. Projela mnou studená zima, až jsem se zachvěla. Celé mé tělo bylo pokryté husí kůží. Co se to semnou jen děje?
Potichu jsem otevřela velkou komodu a nahmatala v ní jednu z dek, které tu jsou určitě připraveny na zimu. Komodu jsem zavřela a deku hodila přes sebe a přitiskla si ji na tělo. Už mi tak velká zima nebyla a já za to byla ráda.
Věděla jsem, co přesně mě probudilo. Hlad. A obrovský.
Divila jsem se, že mám za takových podmínek ještě chuť k jídlu, ale ta pro mě nezmizí nikdy. To vím jistě.
Po celém domě se rozprostíralo ticho. Najednou mi přišlo, že jsem byla vzhůru víc v noci než přes den. Musela jsem s tím něco udělat.
Sešla jsem schody a vydala se do kuchyně, avšak přítomnost osoby na sedačce mě zastavila v pohybu.
„Nemůžeš spát?“ Promluvila jsem šeptem na blonďáka sedícího a zabaleného v peřinách koukajíc na černou obrazovku televize, která byla vypnuta.
Svůj pohled stočil na mě a na tváři se mu vytvořil lehký úsměv.
„Ne, ty?“ Sykl.
„Jen mám hrozný hlad.“ Objasnila jsem mu a on jen přikývl.
„Tak když jsi prospala celý den.“ Dodal, ale na to už jsem neodpověděla a beze slova došla až k ledničce, kterou když jsem otevřela, se po celé místnosti rozprostřelo zářivé světlo.
Přitáhla jsem si rukou deku blíž k tělu a natáhla se pro jogurt. Pak jsem vyhrabala v zásuvce lžičku a vydala se do obýváku za Niallem, který tam stále nehybně seděl.
S úsměvem jsem si sedla vedle něj a když nadzdvedl peřinu, abych si vlezla k němu, neváhala jsem, odhodila ze sebe deku a strčila nohy pod Niallovu peřinu, mezitím co jsem se hlavou opřela o jeho rameno.
Jeho ruka se vysoukala z pod peřiny a s rozmáchnutím dopadla na mé rameno, čímž si mě k sobě ještě víc přitiskl.
Cítila jsem se s ním tak skvěle a v bezpečí. Jeho vůně mě nutila přivírat oči a vdechovat to do nekonečna. Vždycky tu pro mě byl. Jako můj starší brácha.
„Měli by jste si spolu promluvit.“ Zašeptal. „Neudělejte tu stejnou chybu jako já.“
Chvilku jsem jen tak oddechovala a přemýšlela nad vším, co se za tyhle dva dny stalo. Lžičku plnou jahodového jogurtu jsem strčila do pusy a polkla.
„Hrozně to bolí.“ Zamumlala jsem. „Všechny ty slova.“
Jen tak jsem koukala do prázdna. Bylo to tu zase.
„Já vím, já vím.“ Přitiskl si mě k sobě ještě víc, když ucítil, že mu začíná vlhnout tričko od mých slz. Jeho rty se přesunuly do mých vlasů, kam mi vtiskl lehký polibek.
„Asi ti to nepomůže, ale Zayn z toho byl potom úplně v hajzlu.“ Řekl nejistě, jakoby se bál to vůbec vyslovit.
„A já nebyla, když mi vlastně do očí řekl, že jsem ho odtrhla od Perrie?“ Zvýšila jsem hlas.
„Já tohle nechtěla. Když mi tehdy na táboře lhal, jak přijela Perrie, v tu chvíli jsem to s ním chtěla skončit. Uzavřít to a prostě odjet. To on zamnou dojel do Londýna, to on mě prosil, ať mu znovu věřím, že chce být jen semnou. Nemá právo teď tohle říkat.“ A byla jsem zase tam, kde jsem byla včera. Absolutně v prdeli.
