„Dobré ráno.“ Pozdravili mě všichni u stolu včetně Chrise, nacož jsem jim odpověděla zpět a nechala se přitisknout k Zaynovi, který mi ještě speciálně popřál tišše do ucha a vtiskl mi polibek na tvář. Žeby nakonec vážně nezapomněl?
„Co plánuješ na dnešek?“ Zeptala jsem se ho jen tak okrajově a skousla si spodní ret, přitom mu dlaní hladila záda přes tričko.
„Jako vždy práce a práce. Budu rád, když se večer vůbec doplazím k posteli.“ Zasmál se a já se jen falešně pousmála. Takže zapomněl. Něco mi říkalo, že to stejně jenom hraje a má pro mě nějaké překvapení.
„Ať se mi nepřepracuješ.“ S těmihle slovy jsem opustila jeho osobu a vlastně celou jídelnu a vydala se do kuchyně, kde musela být pravděpodobně Ema, protože u stolu nebyla.
„Proč jsi mě nevzbudila?“ Přiskočila jsem k ní zezadu, zrovna když krájela asi šestý chleba. Asi to nebyl moc dobrý nápad, protože se málem leknutím pořezala.
„Pozor ať si neublížíš.“ Opřela jsem se o linku vedle ní a zasmála se jejímu vražednému pohledu. „Ublížím, ale tobě.“ Zasyčela, ale pochvilce se jí na tváři znovu objevil šťastný výraz.
„Tak co?“ Žduchla do mě lehce ramenem.
„Co, co?“ Podzdvedla jsem obočí.
„Už ti něco alespoň malinko naznačil?“ Dokrájela poslední chleba a začala je všechny skládat na sebe na talíř.
„Právě, že ne. Třeba to bude překvapení.“ Zatleskala jsem a vycenila zuby. Jo, Zayn je totiž pečlivý a chce mít všechno dokonale.
Když si vzala Ema talíře s máslem a druhý s chlebem do ruky, pochopila jsem, že to jde odnést do jídelny a tak jsem si vzala ty ostatní tři s nějakým dalším pečivem, šunkou a slaninou a vydala se za ní.
„Sakra, sakra, sakra.“ Začalo mi to těsně před vstupem do jídelny padat z rukou a já už čekala, že bude celá naše snídaně na zemi.
Naštěstí však pohotový Liam vyskočil a oba dva talíře mi sundal z rukou a položil je na stůl.
„Děkuju za záchranu.“ Usmála jsem se na něj a položila zbylý talíř.
„Nemáš zač.“ Opětoval mi úsměv a pak už jsme se konečně dali do jídla.
Zbytek dne probíhal jako ten včerejší. Práce, práce a zase práce. Nestěžovala jsem si, protože to byla skvělá letní brigáda a já potřebovala peníze, hlavně na jednu věc, o které ještě nikdo nevěděl a vlastně ani já sama si tím nebyla jistá. Bylo by to mé životní rozhodnutí a já zvažovala, jestli do toho jít.
Zachumlaná v dece jsem se se skrčenýma nohama usadila na houpací lavičku na zápraží domu a pozorovala temnou oblohu s miliony hvězd. Bylo mi smutno z toho faktu, že na to vážně zapomněl a za celý den ho to ani nenapadlo. Ani jsem nechápala, proč mi z toho bylo tak moc smutno. Vždyť je to jen blbé výročí, ale pro mě to znamenalo hodně. Tehdy, když jsem ho pořád odmítala a nechtěla si přiznat, že k němu něco cítím, protože přeci jen měl Perrie. A najednou jsme byli pár, ale bylo to tak špatné, jenže jsem ho nechtěla ztratit a proto jsem mu odevzdala i své panenství. A pak když jsem se dozvěděla, že mi lhal a já chtěla umřít, ale nakonec to dopadlo všechno tak skvěle.
Všechno to vypadalo, jakoby se to stalo včera. Já za tu dobu pochopila, co je to láska, důvěra a pocit, být kvůli někomu konečně šťastná. Ano, tenhle den pro mě znamenal opravdu hodně a mrzelo mě to.
Možná bych to neměla opravdu brát tak vážně, když to ani Zayn nedělá.
Najednou zavrzaly dveře, mezitím co já stále pozorovala oblohu nademnou se zklamaným výrazem na tváři.
