„Jsme rádi, že jsi tady.“ Řekla Ema, aby mě donutila se podívat znovu na ni, protože jsem pořád koukala na Zayna a ten na mě.
Zatřepala jsem hlavou, abych se vrátila zpátky do reality.
„Jo, to já taky.“ Sykla jsem a přikývla. Byla to trapná situace. Všichni na mě koukali jak na zjevení a nevěděli co říct.
„No, tak já asi půjdu..“ Začala jsem, ale byla jsem ihned přerušena.
„Můžu s tebou prosím mluvit?“ Zachraptěl ranním hlasem a mně se podlomily kolena.
„No povídej.“ Snažila jsem se držet kamenou tvář, ikdyž jsem byla vevnitř zničená.
„O samotě.“ Dodal chladně.
„Klidně můžeme i tady. Nemáme co skrývat.“ Skřížila jsem ruce na prsou a lehce se zhoupla. Všimla jsem si zaváhání na jeho straně, když sklopil pohled, ale pak ho zase zvedl a nadechl se.
Liam s Niallem a Emou nás tišše pozorovali a báli se jakkoliv hnout.
V tu chvíli se Zayn zvedl a došel až ke mně, čímž se k ostatním otočil zády.
„Omlouvám se.“ Sykl a chytl se za hlavu. Muselo mu v ní taky dobře hučet. „Nemyslel jsem to tak.“
„Ale ano, myslel.“ Vydala jsem ze sebe a pozorovala, jak ztuhl v pohybu a jeho výraz se změnil na překvapený. „Jinak by jsi to neřekl.“
„Ale byl jsem opilý a..“
„To tě neomlouvá. Řekl jsi to, co jsi chtěl říct a co si myslíš.“
„Neřekl bych to, kdyby ses přímo předemnou nelíbala s tím kokotem.“ Vyštěkl a já cítila, jak to ve mně pomalu začíná vřít.
„Já to nechtěla, chápeš?!“ Zvýšila jsem hlas.
„Jo jasně, a proto jsi se ani neodtáhla a nechala se líbat dál, že?“ Vysmál se mi a já se snažila nevlepit mu facku. Měl pravdu, neodtáhla jsem se, ale to nic neznamená.
„Nic jsem při tom necítila.“ Řekla jsem a zatnula pěsti. Najednou nevěděl co říct a jen mě pozoroval.
„Vidíš. To nemáš být ty, co jsi raněný, ale já.“ Povolila jsem pěsti, rozhodila zoufale rukama a cítila, jak měkknu. Slzy se draly na povrch.
„Kdyby jsi mi věřila, nebyl by raněný nikdo.“ Zašeptal.
„Jak ti mám věřit, že jsi to nemyslel vážně? Vlastně ano. Máš pravdu. Já ti sebrala to, na čem ti nejvíce záleželo a možná i ještě záleží.“
„To nemyslíš vážně.“ Zvýšil hlas.
„Myslím. Třeba by to pak bylo konečně správně.“ Zašeptala jsem a cítila první slzu, jak sklouzla po mém líci.
„Bello.“ Ozvala se Ema z druhé strany místnosti a já na ni upřela pohled.
„Tohle neříkej.“ Zatřepala hlavou a já sklopila pohled. Měla jsem toho dost. Byla jsem vyčerpaná, protože jsem na hádky mezi náma dvěma nebyla zvyklá. A to je to. Ti co se milují se čas od času musí hádat, no ne? Jeho věta mě o tom ještě víc přesvědčila.
„Takže ty mi tu teď říkáš, že tě nemiluju, ale miluju holku, s kterou už přes rok nic nemám a je to uzavřená kapitola?“ Odmlčel se.
„Neříkám, že ji miluješ, ale záleží ti na ní. Hodně. Jinak by jsi to neřekl.“ Sykla jsem a nechala spouštět dál mé slzy z očí.
„Ano, záleží mi na ní, ale jako na kamarádce bože.“ Rozhodil rukama.
„Mrzí mě, že si tohle o mně myslíš. Po tom všem.“
„Neměl jsi to vytahovat. Teď o tom začínám čímdál tím víc přemýšlet a najednou mi to všechno dává smysl.“ Co se to děje? Co to tu plácám? Šíleně mě zabolelo v hlavě a já se rozešla směr kuchyň. Potřebovala jsem se něčeho napít.
„Kam jdeš?“ Obmotal svou ruku kolem mé paže a zabránil mi tak někam jít.
„Pryč, nech mě být.“ Vysmekla jsem se mu a šla dál. Všichni na mě koukali jak na debila a nevěděli, co říct.
Vzala jsem si z kuchyně skleničku s vodou a zabouchla se v pokoji, který mám společný s Emou. Doufala jsem, že za mnou nepůjde a nechá mě být.
Chtěla jsem brečet, spát, křičet. Najednou jsem začala pochybovat o všem, ale úplně o všem.
Natáhla jsem se po mobilu a vytočila číslo na Destiny. Jen ona mě vždycky dokázala uklidnit a říct mi, že bude všechno dobré.
„Destiny.“ Sykla jsem s pláčem, když mi to po pár pípnutí zvedla.
„Bello? Ty bulíš? Co se stalo?“
„Pohádala jsem se se Zaynem a.. a nevím co si o tom mám myslet.“ Vysypala jsem ze sebe a znovu se rozvzlykala.
„Zlato, jsou to chlapi. Myslí si, že mají pravdu, ale tu máme stejně vždycky my.“ Snažila se mě uklidnit.
„Ale tohle není ten případ.“
„Tak povídej.“ Pokynula mi a já se zhluboka nadechla.
„Včera jsme byli na párty a všichni se šíleně opili. I já. Vážně jsem nechtěla a ani jsem nic takového neplánovala, ale Zayn mě nachytal s Eminým bratrem, jak se líbáme a..“ Zastavila jsem se, abych se mohla znovu nadechnout.
„A Zayn mi řekl něco v tom smyslu, že je Chris stejný jako já. Že jsem mu sebrala to, na čem mu nejvíc záleželo a samozdřejmě myslel to, že jsem zapříčinila, že se s Perrie rozešel, a prostě je mi strašně hrozně z toho, že si tohle myslí.“
„Tak to je debil.“ Bylo jediné, co mohla říct.
„Určitě to nemyslel vážně. Přece jen alkohol dělá své.“ Snažila se mě uklidnit.
„Někde hluboko cítím, že to myslel vážně.“ Zatřepala jsem hlavou.
„Nebo to jen chceš cítit.“
Ne, tohle byla tvrdá realita.
Ještě chvíli jsme si o tom povídali a Destiny mě pak začala uklidňovat s tím, že za měsíc spolu vypadneme do Ameriky a bude všechno vpořádku, přičemž jsem se rozbrečela ještě víc, protože jsem si nebyla jistá, jestli chci Zayna opustit i po tom, co mi právě udělal nebo spíš řekl.
Nakonec jsem zavěsila s tím, že se pravděpodobně půjdu z toho všeho vyspat, protože mi neustále šíleně třeštila hlava a nechtěla přestat. Navíc jsem neměla chuť už s nikým jiným mluvit, takže jsem doufala, že mě nechají vklidu být a nebude mě nikdo otravovat.
Pořád jsem naivně doufala v to, že je to jen blbý sen a nebo tohle cítím jen kvůli tomu, že mám krámy.
Byla jsem bohužel vzhůru a krámy mi už dávno skončili. Tohle byla realita.
Pěkně to mezi nima vře, co? ^^ I like it:D
