Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

1.kapitola - Charles

Myslel si, že je to nejlepší způsob, jak mě uspat - neví, že mě už ty rány nebolí, ne když jsem se znovu dostala k tomu, co bývalo moje. Tetelím se štěstím na podlaze, dělám, že jsem mrtvá nebo v nějakém bolestném kóma. 

Johan nebyl nikdy extrémně inteligentní, myslel si to, to je jistota. Každý, kdo jej poznal to věděl, je to takový naprosto typický  narcis a egoista. Obdiv u lidí si získává tím, že je bezohledný a nevadí mu ušpinit si ruce. Babička říkala, že ten, kdo se nebojí mít špinavé ruce je reálný člověk - ale jsem si jistá, že tím myslela jen zahrádkáře.

Johan není člověk.

„Zabalte ji a hoďte do helikoptéry," říká příchozím mužům.

Ženy by tak dupavé kroky neměly.

Slovo dupavé asi nebude přesné, pod jejich tíhou se prohnula podlaha a jakmile ty kroky došly až ke mě, na chvíli jsem myslela, že mi jeden z obříků šlápne na hlavu. Skoro jsem sebou cukla. Mají těžké boty a sami nebudou žádní chudáčci. 

Budou to nové gorily.

Ví vůbec chlapci, pro koho pracují?

„Žije to ještě vůbec?" zeptal se jeden z nich hlubokým hlasem.

Mám ráda hluboké hlasy, ale pokud si někdo myslí, že hluboký hlas rovná se inteligentní muž, tak to pravda rozhodně není. Je to asi stejná blbost jako když se tvrdí, že ošklivé holky jsou chytré. Ošklivý nikdo není, za prvé a chytrý jsme každý podle své volby.

Tady mladá gorilka asi moc nečetl.

Nejsem to.

A očividně nemá naprosto žádný přehled o tom, co Johan dělá nebo dělal. Otázkou je, co chce dělat teď, když mu došlo, že se jeho krytí ruší. Hodlá pokračovat? Zabít mě nejde, ne jednoduše a on si stále myslí, jak lehce mě přivede do stavu bezvědomí.

Bojím se, že bude pokračovat.

Nechci, aby někdo dopadl jako my.

To je taky jediný důvod, proč jsem odešla, nechtěla jsem, aby to věděl někdo jiný. Nevím, zdali by to vůbec byli ochotni pochopit, většina z nich bude ráda, že jsou daleko od toho, co se jim stalo a od lidí, kteří se na tom doslova nakrmili...

Popadli mě jako mrtvolu a nesli dost dlouho na to, abych pocítila bolest zad - nejspíš ani nemají zkušenosti s nošením těl, skoro to vypadalo, že vypadnu a rozbiju si hlavu.

Johan chce začít od znova.

Naprosto všechno tomu nasvědčuje.

Naložili mě do vrtulníku, dlouho, dlouho jsme letěli, až jsem nemohla udržet vědomí - špatně se dává pozor, když musíte mít zavřené oči. Běžně by mi stačila půlhodina na to, abych usnula. Bez hodinek se to těžce odhaduje, ale ano, mohlo to být dvě tři hodiny, než jsme se dostali na místo, kde mě ihned dovlekli do ledového vězení.

Myslela jsem, že už toho bylo v mém životě dost, že nemůže být nic horšího než to, co jsem již poznala.

Nejhorší je ale usínání v té kovové rakvi.

Narychlo jsem nahmatala postel, teplou a nově povlečenou, ještě je z ní cítit prací prostředek, takže voní. 

Moje kovová rakev nikdy nevoněla.

„Tohle už vážně není vtipné," vstávám jako oživlá mrtvola.

Svaly na rukou mě bolí od tahání krabic, co jsem v noci úspěšně doklidila. Tolik věcí, kdysi bych byla schopná dát svůj život jen do jedné a to by byla z poloviny prázdná. Neúspěšně si mnu spánky jako by to vážně mohlo pomoci, ale neděje se to, moje hlava stále žije ve skleněném království, které se rozbilo na kusy.