Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

10.kapitola - Nesmíš říct

Čas běžel jako na zpomaleném pásu. 

Jsem prostě dost mimo na to, abych se dostala do normálního vnímaní času. Prosila jsem, aby mě pustili, protože jsem se z toho nějakým způsobem zotavila a nechtěla to dál řešit. Charles by však tímto nedostál své pověsti, tudíž mé prosby nechával nevyslechnuté.

Kurt se už nezjevil.

Pokusy s krví - je to přirozená cesta a prakticky ta nejlepší. Sledovala jsem, co se dělo, když vznikl Deadpool. A jejich pokusy byly na podobném principu, velmi podobném, jen nevyužívali přenosné informace v krvi.

Může to totiž nositele "zanést" a vlastně nikdy nebude mít své schopnosti, jen z běžné nutnosti přejme ty, které k němu skrze krev přicházejí.

Oni chtěli jedinečné vojáky.

Johan chtěl, aby všichni byli stejní.

Zvedla jsem se, vyhrabala ze své tašky barvu na vlasy a šla si dobarvit tu hrůzu, co se mi na hlavě začala vyskytovat.

„Jednou toho stejně necháš," objevil se Kurt.

„To víš, že jo," už míchám barvu," budu se barvit, jak jen dlouho to bude potřeba, nemusíš mít ohledně takového detailu starost. Měj starost s tím, co se bude dít a běž kontrolovat někoho jiného, dítě."

Poslední slovo jsem schválně vyslovila patřičně rázně, aby mu došlo, že tu nejsem proto, abych poslouchala takové kvílení do větru. Co je na tom špatného, že se snažím zakrýt ten proces na mé hlavě? 

Je to jako když si žena ve středním věku barví své šediny, zkrátka jde jen o údržbu, nic víc v tom není.

„Už to tuší," opřel se o futra, abych jej viděla v odraze.

„Je to jenom barva," mám chuť tu směs po něm hodit," navíc si sám řekl, že nemusí vědět všechno. Přímo, že nesmí. Tak tohle je součástí mého reálného a normálního života, nedělám nic, čím bych cokoliv do budoucnosti ohrozila - je to jen hloupá barva."

„Dobře, dobře," zvedá ruce na obranu.

„Jdi zachraňovat svět," míchám si dál barvu a rozhodně stojím o to, aby mi do něčeho mluvil.

„To by sis přála," zasmál se," každopádně v tuhle chvíli nemusím rušit."

Co bych dala za to, abych mohla mí zpátky mou barvu - vlastně by stačilo, abych přestala patlat ty nesmysly na moji hlavu. Nejde o nic velkého - ne? Můj odraz mi ale připadá provinilý, nějakým způsobem jsem se přeci jen zase provinila.

Bože.

„Naposledy," dívám se smutnou nostalgií na barvu," tohle je naposledy."

***

Během tří dní jsem byla venku, nepromluvila s nikým ani slovo  - Charles stejně neměl slova na to, aby semnou komunikoval. Každý z nás si pro jednou zase mohl myslet své, protože já jsem byla uražená za to, že jsem očividně tajnost a Charles proto, že opět nevěděl všechno.

Ne, že by na něčem takovém lpěl, ale většinou mu stačilo být v něčí přítomnosti, aby odhalil jeho skryté myšlenky. Ani se nemusel snažit, což výborně prokazuje jeho moc. 

Přestávám mít ráda, jak se moje osoba něčemu neustále vymyká. Jakémukoliv zařazení, zdravému rozumu nebo jen zákonům přírody. Když se podívám na poslední roky, tak byly v pohodě, nemusel jsem se nikomu zpovídat.

Žel bohu, opět je tu čas, kdy mám schlípnout uši a všechno na sebe prásknout, jako by to bylo potřeba.

Samozřejmě, že to není nutnost.