Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

14.kapitola - Útok na Starka

Nedalo se to shrnout nějak normálně. Nechala jsem slova, aby zaplnila mezery toho, co si pamatuji a toho, co vím jistě. 

Erniemu se měnily barvy obličeje, občas jsem se bála, že jsem řekla až příliš, zvlášť, když začal zelenat. 

Naštěstí díky tomu jsem pochopila, co mohu říct upřímně a co je zkrátka potřeba osekat, aby se mu neudělalo špatně. 

O vraždách jsem se zmiňovala jen okrajově.

Už jen z principu.

„A pak jsem se jednoho dne probudila, věděla, co ten pitomec celou dobu dělá a byla z toho nadšená. Navýšil nám limity, skoro zničil nás jako samostatné celky, aby se dostal do jádra toho, proč jsme takoví, jací jsme... 

Moc nás nepřežilo. V té chvíli to byli setiny času, věděla jsem, že to bude rychlé, jen jsem nevěděla jak moc.

Johana jsem pohltila a moje vlasy ztmavly.

Protože jsem určená k léčení, ne k ničení, ne k vysávání lidí, ačkoliv i to dokážu. Krátce poté, co jsem jej pohltila, zdáli se mi sny o tom, jak ke mě promlouvá. 

Byl nadšený, že se jeho plán vyvedl, bylo mu úplně jedno, že za čas jej pohltím úplně.

Trvalo to tři měsíce a pak se vytratil dočista."

Ernie celou dobu mlčí.

Snad přemýšlí nad tím, kudy a jak se dostat domů pro své věci, abych jej nenačapala a nepodřízla ho. Kdybych to ale chtěla udělat, neměl by žádnou možnost, nestačil by ani utéct dvacet metrů a měla bych ho.

Nechci mu ublížit.

„Čekal jsem něco divnýho," odkašlal si," ale tohle je úplně jiný level Chris."

„Jiný level," šeptla jsem sama pro sebe a objala si ramena.

Je tu chladno, bude něco okolo čtvrté hodiny ráno. Ačkoliv mám zimní bundu, velmi dobré boty a masku přes ústa, cítím to na své kůži. 

Už se blíží prosinec, za chvíli bude mrznout neustále, ani se nenadějeme a bude určitě sněžit. Ernie se nadechl několikrát, ne nijak naléhavě, ale proto, aby si nejspíš ujednal myšlenky.

„Měla ses dnes obléct za sebe," hlesl s mírným úsměškem.

„Ernie, já jsem nikdy nechtěla zachránit svět, já jsem jen měla potřebu přežít,"  sundám masku, která mi nyní visí na gumičku na krku.

„To neznamená, že jsi pro to něco neudělala," namítl.

Měla to být noc, kdy se bavíme, nějak se mi povedlo to zvrtnout v to, co se děje teď. Na tvář mi dopadla jedna z prvních vloček, roztála tak rychle, že jsem si skoro neuvědomila její existenci. 

Jako pohlazení, pro mě vločky vždy měly takový záměr, jsou to jemná pohlazení. 

To v tom hledají lidé, kteří nejspíš až příliš potřebují útěchu.

„Asi jste mě tam neměli brát," uvědomil si teprve teď," nebudeš mít z toho problémy?"

Bojí se o mě?

Vážně?

„Prosím tě, mohla bych nás tam hned teď přenést a být tam celou noc, neměla bych z toho problém a ty taky ne," zandala jsem si za ucho pramen nyní hnědých vlasů.

„Promiň za ten převlek," zatemnil se mu hlas," nemyslel jsem to nějak zle, teprve teď mi dochází, jak nepatřičné to bylo."

Konečně se mu podívám do očí a obejmu to přerostlé dítě, které mi dokázalo, že se mě nemusí každý bát. Očividně to nečekal, protože v první chvíli byl jako přimrzlý k lavičce a ve chvíli druhé se už uvolnil.