Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

11.kapitola - Rodinka

Jak se dostat z toho, že mám svázané ruce? 

Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, co jsem vlastně viděla, když jsem se prvně propadla časem a prostorem. Bylo to jen jednou, doopravdy a celistvě jen jednou.

 Moje procházka nezabrala víc jak patnáct minut, moje tělo bylo v křeči, takže jsem se pohybovala velmi pomalu.

Neviděla jsem nic hmatatelného, zdálo se mi to spíš jako špatná představa nebo zlý sen. Nedalo se to uchopit ani pořádně pochopit. Věděla jsem díky tomu ale jedno, a to, že se něco strašně zvrtne a nevím co.

Byl to jen silný pocit.

A záblesk toho, jak potom bude vypadat jedno místo na Zemi.

Odešla jsem sice po svých, předala nějakou zprávu - to bylo tak všechno, co jsem doopravdy mohla zkusit udělat. Kurt mi to vysvětlil docela jasně, i když nemusel vůbec nic zmiňovat - jeho rady a lekce jsem dostala jakmile mě v tom prostoru viděl a následně našel.

„Začínají nám vidiny?" rozpohyboval se stín v celé místnosti.

Temnota je jeho domovem, první měsíce jsem se snažila mít neustále rozsvíceno, aby nemohl přijít. Nechápala jsem, jak se to pokaždé stane, že se ocitne tady a v takové podivné formě, ale došlo mi, že se pohybuje skrze stíny.

Bylo mi jasné, že je mladší než já, vypadá na to od prvního pohledu, my, kteří přežili a byli v hodně nekalých věcech, my to s sebou nějak táhneme. 

Kurt si táhne něco podobného, jen je to něco, co se mi zatím nepodařilo přesně identifikovat.

Ani se mi nechce poznávat, co jej tíží - protože vše směřuje zpět k tomu, že je to prostě Kurt, dítě Raven, obdařen modrou kůží a možností být kdekoliv kdykoliv se mu zachce. Získat někdo jeho na svou stranu, vyhraje mnoho válek.

Poznámky o válce nemám ráda, však zde se hodí.

„Nevím, o čem mluvíš," odseknu jako malé dítě a zavírám oči.

Kéž by to přestalo, jen na chvíli, kdyby všechno bylo normální. Hlava mi padá do dlaní, abych se před ním mohla nějak schovat. Přesto cítím, že vyčkává na mou odpověď a že otázka nebyla mířena takovým směrem, jaký jsem si k tomu přimyslela.

„Vize?"

„Nejsem jako ona..."

Kurt se zastaví v tom, jak se semnou baví, sedne si na zem do tureckého sedu a nahne hlavu na stranu, aby to ve mě vyvolávalo pocit, že poslouchá. Ve skutečnosti si spíš myslím, že se zrovna docela baví.

„Nejsi..." šeptne," ale víš, jak tyhle věci fungují."

„Nevím, jak fungují Kurte," vyprsknu a konečně mu naštvaně protínám pohledem oči," nevím, protože jsem se víc jak polovinu života domnívala, že nic z toho nemůže být pravda."

Tenhle rozhovor jsme si už jednou prošli.

On to nakonec vzdal.

„Oni už o tom ví Chris," domlouvá mi pomaleji než je mu zvykem," nebylo by hezké, kdybys jednou předběhla dobu a konečně si zařídila dobrý základ? To nás dělá jedinečnými, můžeme dělat kroky k tomu, co chceme, aby se stalo a víme, co se stát má. Tohle všechno ti bylo předloženo, aby ses někam dostala."

Tyhle řeči mě začínají unavovat. Frustrovaně si povzdychnu a otevřu okno, abych se nadechla nočního vzduchu, který mě pohladí na tváři, pořádně mi otevře plíce - nechá mě si myslet, že tohle je jen chvilka nevolnosti.