Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

32.kapitola - Sbohem

Víte, řekla bych, jak se všechno změnilo, jak celá ta výprava změnila pohled na nás a na to, jak jsme pro lidské potvory důležití. 

Ale ta bitva neproběhla na jejich poli. Dalo se očekávat, jak uboze jedno jim to bude, ale překvapili mě. Stojím v jedné z těch velikých místností, které nabízí Avengerská základna, kde nyní je socha, která bude věnována Kurtovi.

„Jak se tohle obléká?" zaklela Aileen již při nejmenším podesáté a já se konečně jala pomoci, která by ji uklidnila.

„Je to na sponu," oblékla jsem jí zelinkavý hábit, aby vypadala jako Asgarďan.

Nesedne to k nám, necítíme se tak, ale tahle planeta nám nedala na výběr. Venku stojí davy, které se dělí na dva tábory, ti, kteří nás podporují a ti, kteří nás vyhazují. Je jedno, jak by se právě oni rozhodli, protože tak či onak, my musíme jít.  

Thobiase jsme vyslaly napřed, jelikož nebyl schopen účastnit se veřejného odjezdu. Stále křičí, stále nebyl schopen se probudit ze své noční můry, z paniky, která přišla, když Fénixe dostal a nakonec mu byl vytrhnut a přiřazen jiný. Eir nám slíbila, že bude v pořádku, časem prý určitě a já jsem jí do toho nehodlala mluvit.

Zlatá spona s oranžovým kamenem konečně přijala svoji úlohu a spojila látku na tom místě, na kterém bylo třeba. Plášť konečně držel a Aileen se vyfoukla.

„Je to podivné," podívala se na sebe do zrcadla a spatřila sebe sama jako novou osobu.

Její zrzavé kadeře rozčesané a zauzlované tak, jak je dle asgardské ctnosti nutné, se zdály nadpozemské. Jemný stín na jejích rtech tvořený decentní rtěnkou byl sice sotva postřehnutelný, ale zkrášlil ji dost.

Otřepala jsem se.

Bylo to oficiálně poprvé, co mi došlo, že je dospělá.

To je dost pozdě, ne?

„Je," urovnala jsem si svoji sponu a připadala si jako bych šla na maškarní. 

Šaty vzdouvající se pod plášti byly dokonalé, krásné a Eir se nanich podílela. Takovou krásu na Zemi nikdo nikdy neviděl a ani neuvidí, protože ani jedna z nás se v nich necítí zatím moc příjemně. Nezbývalo než doufat, že se brzy vrátíme ke kalhotám a trikům, což bylo potvrzené od Eir, která se nás rozhodla učit jako valkýry.

Jako by boje nikdy nepřestaly. 

„Můžu si s tebou ještě promluvit?" vešel dovnitř Kurt ve své černé kožené bundě. 

Nemohl být v té chvíli o víc jinší než my. Aileen se vypařila za ním, aby si šla ještě zkontrolovat šaty, které si nejspíš neštěstím lehce pošpinila - to by však nemělo vadit, stejně se nebudeme ukazovat.

„Děkuji, že si nás všechny přivedl nazpátek," oprášila jsem mu starostlivě ramena.

„Není zač..." tak trochu zůstal zírat na to, co jsem na sobě měla.

Můj plášť je tmavší než má Aileen, je smaragdově zelený a jeho materiál se podobá kašmíru, ale matnému. Nedokázala bych to víc popsat, ani kdybych se v těch látkách skutečně vyznala. Na mé hrudi je tmavě modrá spona, převelice zdobná, ale ne tak těžká jak se na první pohled zdá. Jelikož moje ostříhané vlasy nenabízí moc prostoru pro tvorbu, tak jsou jen rozpuštěné.

Takhle zkrátka běžně nikdo nechodí, ne zde na Zemi.

„Měl bych ti asi něco říct," zasekl se vprostřed věty," tehdy, jak jsem ti řekl, že jsem nás viděl - nebyli jsme to my."