Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

13.kapitola - Promluva do duše

Vyspala se docela dobře, ráno dokonce zaspala o dvě a půl hodiny, ale nikdo jí nemohl nic vyčítat, když už všichni ví o jejím problému se spánkem. Navíc útok, který Thobias na ni provedl, ji také nenechal zamhouřit oči. 

Trvalo nezvykle dlouho, než usnula a i poté se jí zdály sny, ve kterých jí bylo tak úzko, že se probouzela zpocená a vyděšená.

Cestou k pokojům si prostě myslela, že to byla prostě reakce na neočekávané - sice věděla, čeho jsou schopni, ale nikdy to neviděla na vlastní oči. Navíc, nedokázala určit, proč nemohla všemu zabránit.

Nikdo se nikdy nedostal tak blízko k tomu, aby ji zabil.

Ty myšlenka ji děsila.

A teď za tím člověkem dobrovolně jde, stále nějak doufá, že je to jen vlivem planety a toho, že sem nikdo z nich nepatří. I na Lokim bylo vidět změny po delším pobytu na Zemi a doslova žádá celou dobu o to, aby byl zajmut na Asgardu.

„Promluvil už?" vešla do druhé vyslýchací místnosti, bez toho, aby se šla na vězně sama podívat.

„Ne," odpověděl Scott a sundal nohy ze stolu," je tvrdohlavý, jediné, co se tu od rána děje je to, že mu vyměnili dvakrát dávky morfia. Bez nich křičí a šílí - dosáhli jsme alespoň toho, že je klidný jako beránek."

Jeane pohlédla do vazby a zatočil se jí žaludek. Někdo mu ostříhal vlasy a oholil, aby ta bytost začala připomínat člověka. Na první pohled se zdál jako by poslouchal oblíbenou píseň a zavíral při ní víčka. Místo toho je závislí na utišujících látkách a jakmile je nemá běsní. 

Jak někdo takový může stále žít? Ona to ví, zkrátka je tak nastavený, že přežije všechno. Však k čemu mu to je, když už dávno ztratil pojem o realitě, době a čase? Jako by byl zavátý sněhem, přesto si představoval teplé pláže.

Je to na hranici šílenství.

Spíš už dávno za hranicí.

Jeane si promnula čelo.

Vejde do druhé místnosti, snaží se nemyslet na to, jak moc se vlastně bojí - ruce si tahá od krku, ačkoliv se jí strašně chce jej chránit. Je to automatika. Od toho muže nejde čekat nic jiného, než že ji opět napadne. Když vejde, ani se na ni nepodívá. Neví, zdali je dobře nebo ne, nijak ji to neuklidňuje.

„Vzpomínáte si na cokoliv z dětství?" nesedne si.

Thobias je přikurtovaný k židli, nemůže vstát ani se poškrábat na nose. Nemusí se bát toho, že by po ní teď skočil. Přesto volí cestu, kdy si bude připadat bezpečněji. Tomu člověku se do očí dívat nebude, chce, aby věděl, že je nad ním a že se ho nebojí.

No a co, že se doopravdy třesou kolena.

„Měl jsem dvě sestry," promluvil tiše," jednoho čokla a přítelkyni. Měl jsem dva nezodpovědný rodiče, kteří nedokázali říct absolutně nic o tom, kdo jsme, dokud se to samo neprojevilo. No uznejte, kdybyste měla děti a věděla jste, že máte schopnosti, vážně byste si dovolila doufat v to, že to dítě bude normální?"

Zajiskřily mu oči.

„Byli to hlupáci," usmál se od ucha k uchu," a také podle toho skončili."

„Takže jste nikdy nevěděli nic o vašem původu?" snaží se posbírat veškerou autoritu, kterou ve svém těle má.

„Ne," povzdychne si," ačkoliv neustále mluvili o tom, že se nemohou dostat nazpátek. Prý něco ztratili - a také to dlouho hledali. Nám to ale přišlo jako hra, nechápali jsme, co se hledá a proč."