Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

23.kapitola - Útok číslo dva

Tři hodiny po příchodu Jamese se zatřásla budova, což mě na určitý čas přimělo myslet si, že přichází bájná apokalypsa. 

James okamžitě zapnul televizi v obývacím pokoji, kde byla neustále zima, žel bohu ani ti nám neřekli, co se děje a naše mobily se nedokázaly nikam dovolat.

„Nikam nepůjdeme," přísně se na mě podíval.

„Nevíme, co se tam děje!" věděla jsem, že někdy jde o vteřiny," Jamesi Buchanane Barnesi, copak bys tam ty lidi nechal?"

Uhodila jsem na správnou notu a do pěti minut jsme byli oba dole, hledající, co se stalo a kde především. Nedalo se nečekat, že další neudělají to, co my. Samozřejmě, že lidé začali vylézat ven. 

A na nás bylo, abychom se na místo dostali dřív než oni, jinak nemáme šanci cokoliv udělat.

„Otřásá se to tu všechno," poznamenal vrátný držíc si čepku.

Vskutku to tak bylo, celé město začalo dunit, ale budovy nepadaly. Nic se neničilo, jen ty vlny, které byly nesnesitelné. Vyhledat epicentrum byl logicky další krok, který jsme učinili. Ani nyní jsem si nevzpomněla na svoji hrůzu z motorek.

Tiše jsme nasedli a vyjeli do města.

„Začíná to být silnější," jako by mi pukala hlava.

Na silnicích je náhle příliš lidí, kteří nevnímají.

Nesou se na svých nohách tak tak, všichni v davu, který míří k epicentru. 

Co nás od nich liší? 

Proč nejdeme jako oni? 

A pak v jedné chvíli se držím Jamese na motorce, jedeme příliš rychle, snažíme se lidem vyhnout a zatím nám to šlo. Najednou nás někdo zastavil, mé ruce se neudržely a můj zadek náhle nebyl na sedačce.

Oba jsme se se skutáleli na silnici, dav si nás ani nevšiml, jen nás obešli. Bože. Moje hlava. Cítím v ní tepání tak silné. 

Uhodila jsem se? 

Nechápu, jak bych si zrovna něčeho takového nemohla všimnout, ale pravda je, že cítím teplé místo na mé hlavě a jakmile se jej dotkne moje ruka, tak je zbarvena rudě.

Mohlo nás to zabít.

Kdybychom byli normální.

„Jsi v pořádku?" opatrně vstávám s odřeným levým stehnem a oba koleny.

Je to jen tělo.

Tělo se zahojí.

„J-jo," oprašuje si oblečení.

Jediný pohled mě ujistí, že je v pořádku a druhý mi dává najevo, že si všiml rudých skvrn na mých nohách, nyní i rukách, kterých jsem si nevšimla, dokud nezačaly štípat a pálit. On sám nejspíš měl to samé, jen v tom tmavém oblečení to nebylo tak lehce poznat. Nebo jen šťastně dopadl.

Viděla jsem ten pohled, chtěl se zeptat, proč se nehojím, ale než to stačil udělat, epicentrum se dostávalo blíž k nám po svých vlastních nohách.

„Omlouvám se za ten pád," ušklíbl se.

Loki.

Ve vší parádě ve svém zeleném královském oblečení, zdobeném zlatými prvky a prokládanými vrstvami. Ve tváři barva, jakou po celou dobu pobytu ve vězení neměl, oči jiskřivé z toho, jak se mu věci povedli.

Byl u Charlese.

Měli se o něj postarat.

Ani jeden z nás pro něj neměl slova.