Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

5.kapitola - Testy

Další den začal docela krásně, venku se rozpršelo a moje období nějak přešlo na moji mysl. Možná měl Charles něco v tom jídle, co jsem u něj snědla, ale to by bylo až příliš pochyb o dobrém příteli. 

Když se někdo šťastný máte tendenci jej napodobovat, naladíte se na podobnou energii. Prakticky to funguje jako každá nemoc, jen je to příjemnější a není vám zle, pokud tedy dokážete sníst být šťastní.

To je taky otázka názoru.

Říkám další den, ale už asi dvě hodiny nespím, ačkoliv bych měla. Rozmluva s Raven mě zavedla na zajímavé myšlenky. Kurt musí být její miláček, možná je trochu tvrdší matka, ale rozhodně má o něho starost.

Nevím, zdali má cenu vymlouvat se, ale Charles se vážně snaží a tak by byla blbost mu nepomoci, vždyť se snaží zachránit nás všechny.

Zvonek jako by se najednou utrhl.

Není ani pět hodin ráno, kdo by měl přijít?

Přebíhám Ernieho v otevírání dveří.

„Zůstaň tady," zavrčím a Ernie doopravdy ustoupí. 

Nikdy mě neslyšel takhle nabručenou, vplul do pokoje rychle a beze slova. 

Bože, kdo může zvonit v tuhle dobu? Sbíhám schody po dvou, beru si pantofle a v duchu už neznámou osobu mlátím mou pálkou. Tenhle zvuk je nesnesitelný, nepřeinstalovala jsem zvonek od té doby, co jsem to tu koupila. Nikdo nikdy nezvonil, až na pošťačku a ta ví, jak hrozně na tom ten zvonek je.

„Ještě jednou stiskneš ten čudlík a budeš mít v hlavě díru!" křičím z konce chodby v rozevlátém modrém županu.

Zvonění ustalo.

„Co tady sakra chcete?" otevírám dveře.

Dívá se na mě klidně, lehce překvapeně, ale klidně. Zamrazí mě na krku, sotva popadnu dech, abych do nočního chladivého vzduchu vdechla bílý opar. 

„Chci zkontrolovat, jak moc je to tu bezpečné," usměje se jako by se tohle dělo denně.

„To není potřeba," konečně dostávám hlas pod kontrolu," ani netuším, kde jste vzali moji adresu, ale tohle si s příslušnými lidmi vyřídím sama."

Nedokážu se mu podívat do očí. 

Prakticky si to šeptám sama pro sebe během toho, kdy on stojí na prahu bez jakéhokoliv pohybu. Je tak blízko, že cítím teplo jeho těla. Normální člověk by to necítil, protože je mezi námi asi sedmdesát centimetrů volného prostoru.

Ale já to vnímám jako milimetry.

Z masa a kostí stojí přede mnou v naprosto normálním oblečení, jako by do téhle doby měl vždy patřit. Jediné, co jej odhaluje jsou jeho oči. Díky nim víte, že ten muž je mnohem starší, než byste na první pohled řekli.

„Profesor měl obavy," vetře se dovnitř a moje srdce se pozastaví.

Budu si muset najít nové místo.

Nový byt.

Zavírám dveře s mírným zpožděním, zatímco Bucky je již v patře a prohledává pokoj od pokoje. Před pokoj Ernieho si významně stoupnu, aby do něj nevešel, zatím mu to ale nedělá vrásky, musí prohlédnou celý barák.

Já Charlese zastřelím.

Brzy.

„Tvoje práce tu není potřeba, tohle místo je v pořádku," snažím se ho dostat pryč, ale slovy se mi to nejspíš nedaří.