Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

27.kapitola - Přijmu

Přišel mě vystrašit? Přišel jim udělat laskavost, zabít mě a Aileen, když jsme jen nemožně navíc? Aby se dostalo víc Thobiasovi a Jean? 

Pachuť toho vzteku se mi dostala na jazyk a mě se z toho chtělo prskat na všechny strany. Jako by nestačilo to, co mají, to, co jim už nikdo nesebere. Ještě se budeme prát o takové zbytečnosti jako je místo na výslunní? 

Já to rozhodně nechci, Aileen ani náhodou.

Chceme klid.

„Hostitele už máš," stále jsem se nepohnula z postele.

„Jen chci, abyste věděly, oč jste přišly," vzplanula bratrovi ruka a já na okamžik zapochybovala, zdali ke mě promlouvá Fénix.

Thobias byl nafoukanec a primadona, ale tohle by neudělal, neměl by na to jak se říká koule. Mluvil semnou Fénix v novém těle, které mu nejspíš nevyhovovalo. Bylo jasné, že Thobias mu není po chuti, ale co se dá dělat, od Jean už odešel a nikdo jiný jej nechce. Musí si připadat jako holka na plese, kterou každý odmítá. 

Musí to být tak smutné.

Polovinu slov jsem přeslechla, ne snad záměrně ale z toho důvodu, že ten směšný pták se rozhodl bránit se tím, jak je starý, jak by pro všechny bytosti byla čest jej vzít. Já ale stále neviděla důvod, proč bych mu měla dovolit něco takového jako je parazitování na mém těle.

„Jistě, to jsi říkal již dvakrát," sedla jsem si na lůžko.

„Každý Asgarďan by mi padl k nohám," řekl klidně.

Můj bratr byl uvězněn kdesi v pozadí.

„Můžeš mít i schránku mutanta," nevydržela jsem dekorum," nechápu, proč jsi opustil Jean."

Ve skutečnosti to bylo jasné. Zachránil Jean od smrti jednou, podruhé už to nešlo. Věděl, co se Jean stalo, ale nikomu to zatím neřekl, ani nemohl. Jen přesedlal na Thobiase a bum, všichni čekají, co se stane a jak to nyní bude.

„Jean umírá od chvíle, kdy jsem přišel," usmál se docela jako ďábel.

Na zádech jsem ucítila chlad, začínal v polovině zad a nyní se táhne přes lopatky k rukám. Nevím o co se ta věc pokouší, ale já na tyhle hádanky a projevy toho, jak je kdo silný už nemám sílu. Nehodlám se v něčem takovém nadále pohybovat, ani kdyby donucením. Jenže jak zastrašit někoho takového?

A je to vůbec moudré?

„Thobias by sem nepřišel, nedělej mu takovou újmu,"  vstanu a projdu kolem něj.

„Tady jsou dveře, věřím tomu, že tebe pustí ven."

Střetly se naše oči.

Thobiasovy vypadaly jako by právě vzplály.

Jeho parazit jej nechce, jak moc těžce smutně to zní? Nedokážu se tomu smát, jen nad tím v myšlenkách strávit minimum času. Fénix si přece jen tak nemůže měnit schránky, to by nedávalo smysl. 

Nemůže teď moc udělat.

Prostě jsem se tak rozhodla.

V místnosti začínalo být těsno, vážně těsno. Není to žádný luxus, jen další z nových bání. Deseti kroky se dostanu na druhou stranu místnosti. Pořád je to ale nějaký prostor. Jakmile vešel on, připadalo mi jako by se místnost ještě smrskla.

„Mě pustí," zašvitořil a nechal se propustit ven.

Až později mi došlo, že a tím výhledovým okýnkem se během naší debaty objevila ta mladá blonďatá dívka a když jsi byl Fénix jistý, že jej viděla, raději odešel. Spadl mi kámen ze srdce. Protože ať byl bratr jakýkoliv s tou bytostí začínal teprve nabývat na odpornosti.