Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

17.kapitola - Charlesova starost

Ta jeho pleš je mi docela nepříjemná, pořád bojuji s tím, co vidím, ačkoliv je to pár měsíců. Vlastně jsem si na to mohla zvykat celé roky, ale nechtěla jsem. 

Jak asi vypadal, když byl mladý? 

Ta myšlenka mi nedá spát, protože jsem jej viděla jen a pouze jako dítě a poté až jako nemohoucího staříka.

Jsme venku, mám na sobě kostkovanou deku a vypadám mnohem víc nemožně než on, vypadám, jako kdybych sebe sama odepsala. 

Přitom vím, že do pár týdnů se vrátí moje síla, bude zase běhat po ulicích a líně civět do zdí. Domů jsem nešla, ale nechala jsem jim poslat zprávu, že jsem v pořádku. Nemusí se o mě bát, měli by se bát o to, zdali jsou oni v pohodě.

Necítím nohy.

Ale zebou mě.

Určitě mě zebou.

Nakláním se, abych si zakryla holé kotníky. 

Ponožky mám, musela jsem si je vyžádat a poté, co mi je musela přinést Jean, protože nikdo jiný neměl čas nebo prostě chtěli, abychom měli svoji trapnou chvilku. 

Ve vteřině, kdy otevřela dveře jsem nadskočila o pět centimetrů, slova mi z úst nevycházela. Navíc mozek měl problém s tím, aby věděl, zdali je slušné říct "ahoj" nebo "dobrý den" - ani jedno nebylo dobré, než jsem se však stihla rozmyslet, tak mi ponožky nechala u dveří a odešla. 

Naše rodina nikdy nedržela pohromadě.

Rozpadala se.

Pomalu, ale jistě.

Byl to jistý velmi jistý osud.

A tahle slečna toho byla jasným obrazem, vždyť je to vnučka mého bratra. Dělá to ze mě nejspíš babičku přes koleno, ačkoliv tím si jsem nejméně jistá. Nevypadá vůbec jako můj bratr, vypadá jinak než naše matka, sice v ním vidím cosi z rodinného dědictví, docela se bojím, co to vlastně je.

Ta žena si zamnou nepřijde popovídat.

Vím to, zpívají mi o tom její kosti.

Ani nevím, co bych jí pověděla.

„Je čas na tvou léčbu," šeptl Charles sedící vedle mě.

„Zkoušel jsi někdy na vozíčku závody?" naprosto nesouhlasím s tím, že bych měla jít dovnitř.

Šílím mezi těmi zdmi.

„Nikdo mi to nenabídl," odvětí s náznakem překvapení," ale myslím, že ani jeden z nás to nepotřebuje Christino."

Vlít do žil krev, mám pocit, že právě to nutně potřebuji. Nebaví mě odposlouchávat, co se děje. Někdy do toho sama skočím, když usnu, ani se nemusím snažit. Nenávidím to. Možná se to stává i dětem, co mají dobré známky a nemusí se vůbec zajímat, prostě to jde samo. Dokáže se takové dítě nenávidět?

Venku běhají děti všeho věku, mají polední přestávku. Většina z nich je samozřejmě vevnitř, zvláště ti starší. Cítím jejich pohledy na nebe, je temné, ale pršet zatím nebude. 

Je to škoda, ráda bych zmokla, nechala kapky deště bubnovat na mé tělo, které se rozhodlo stávkovat. 

Možná by mě to probudilo daleko lépe, než káva, kterou jsem si vyprosila u Xavieara.

Každé z těch dětí něčemu vládne, když přivřu víčka, vidím jejich potenciály, ale jen v barvě. Nikdy jsem si nemyslela, že se k moci, k daru dá přiřadit barva. Je to vážně nemožné, podivné a mě to tak uráží.