Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

15.kapitola - Projekt Ironman

Ticho. 

Klid.

Blik.

 Co jim řeknu, až se probudím? Jak vysvětlím, že jsem udělala to, co jsem udělala. Jistě, Charles například to mohl přirozeně vytušit, ale jak to vezmou ostatní. 

Zajímá mě, co si oni myslí? Začínám opět cítit tíhu svého těla, přesně vím, co to znamená a začínám trochu šílet.

Bolí mě levá ruka.

S trochu úsilí otevírám oči, ačkoliv se to jeví jako nemožné. Víčka jsou těžká, opuchlá a v prvních chvílích vidím značně rozmazaně. Bolest ruky se stupňuje. Tiše zasyčím, abych se bolesti nepoddala.

To jsem se uhodila?

„Tiše," šeptá na mě rozmazaná osoba.

Zrzavé dlouhé vlasy svázané v copu. Modrý svršek a zavřené oči. Nepoznávám její hlas ihned, když jej však nakonec poznám, trhnu s sebou veškerou silou, která ve mě zbyla. 

Moc síly nemám, nedokážu se ani odstrčit od lůžka, abych spadla na zem. Vzhledem k ruce se ani nemám možnost někam doplazit.

„Co tu děláš?" polykám na sucho.

Nemám jak a kam utéct.

„Viděli tvojí ruku, chtěli ji opravit," odpoví mi jako by to byl běžný rozhovor.

Opravit.

„J-jak ti je?" něco mě přiměje se o to vážně starat.

Nebo se jen jednoduše zeptat jako cizinec cizince. To pouto, co tu kdysi bývalo, už tu není. Ona to ví, já také. 

Není tu žádná potřeba si hrát na něco jiného. 

Kdyby jí sem nezavolali, tak by nepřišla. Prostě je dobrá v léčení, tak jí sem šoupli. Ona to přijala bez námitek, nejspíš ví, jak moc se provinila a tak to chce odčinit.

Chtěla bych svou sestru zpátky. Tu malou uličnici, která mě málokdy poslouchala, ale jakmile se něco stalo, věděla, co má dělat. Chci u sebe tu osobu, co celé měsíce plakala po prarodičích a rodičích. 

Chci nazpátek tu, která chtěla oplatit vše zlé Thobiasovi.

Myslím, že ta už se nevrátí.

„Dobře," hlesne.

Nechce si semnou povídat.

Potřebuje dodělat svou práci.

Kdybychom žili jako normální lidé, tohle by se nestalo. Měli bychom krátký život, bylo by to jednodušší. Ano, změnili bychom se, ale ne tak moc, nebyli bychom tak zvrácení a překroucení. Občas to vidím v zrcadle. 

Jak moc jsem se odvrátila od děvčete, které chtělo být doktorkou. Které milovalo zvířata, rostliny a společnost. 

Někteří lidé se domnívají, že člověk lze zlomit jen jednou. 

No, po těch letech vím, že můžete být zlomeni mnoha způsoby mnohokrát.

Z něčeho se dostanete a z něčeho jiného taky ne.

Nezávisí to na vaší síle, ale na vašem odhodlání.

Ještě nějakou dobu tráví semnou v naprostém tichu, cítím teplo, které ke mě vysílá a já jej přijímám, ačkoliv má první reakce byla, že jí to naprosto všechno vrátím a vykřičím ji ven z pokoje. Kdybych měla jen trochu síly navíc, udělala bych to.