Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

24.kapitola - Nalezena

Bylo jasné, že my máme utrum.

 Aileen se to nelíbilo, což mě podnítilo v tom ji to, co nestalo odpustit. Vždy jsem s tím měla problém... I u lidí, které jsem z hloubi duše milovala. Otci jsem nikdy neodpustila, jak omezený občas byl a matce, jak nikdy neposlouchala. 

Přesto jsou ti lidé v mém srdci, nikdy je nenechám vyblednout a odejít. Budou pro mě důležití dokud budu žít. 

Kdyby zamnou Aileen přišla.

Vysvětlila mi, co se stalo.

Svými slovy.

Odpustila bych jí, kdyby semnou mluvila, ale to ona nedělá. Poprvé jsme si popovídali po tom útoku a od té doby nic. 

Nic. 

Moje ztuhlé končetiny se začaly ozývat a já se protáhla. Slunce je již v polovině své denní cesty a příjemně hřeje na holé nárty.

James je pryč.

Všichni se zbláznili.

Charles se mi prakticky vysmál, když jsem jej informovala o Jean, jak ke mě promlouvá - Aileen mu řekla to samé, ale on nám řekl, že blouzníme, že on nic neslyšel. 

Zaznělo v tom tolik pýchy, až jsem popadala vzduch.

Jako by něco, co nemůže slyšet on, nemohl slyšet ani nikdo jiný.

Určitě není nejsilnější telepat, je jen víceméně nejznámější.

Celý den prosedím nad knihami o bozích, abych se dozvěděla něco víc o světě, kam původně patřím. Zjistila jsem, že to spíš beru jako dovolenou než přímý odchod a nemožnost návratu. 

Lidská nátura je pěkně hloupá, jediné, co mne uklidňuje je, že za pár let tu budou lidé noví snad moudřejší, kteří opět přivítají společnost jiné rasy.

Jiných bytostí.

Snad.

Vnucovat někomu myšlenky stejně nikdy nepomohlo, ať by to bylo pro sebelepší věc a závěr. Každý jedinec musí pochopit, co je dobře a co špatně. Kdo jej chce chránit a kdo zase chce jeho nevšímavost.

Promnula jsem si znaveně oči.

Dřív se mi občas zachtělo přemisťovat se doma, jen tak, když jsem byla sama. Po delší chvíli jsem to brala jako reálii, která se opakuje. 

Bylo to tak příjemné, něco, na co jsem byla celou dobu zvyklá, co mě doprovázelo tak dlouho.

A konečně se to mohlo využívat k dobru.

Nyní je konec. 

Už nikdy neprojdu zdí.

Nikdy se nepřemístím. 

Ráno jsem vykoukla z balkónu na druhé straně bytu, kde chodí každý den v tu samou dobu babička o hůlce. Krmí všechny kočky v okolí, udělá si procházku a zase se vrátí. Nikdy jsem s ní nepromluvila, ale vím, že je to dobrý člověk.

 Asi nebylo vhodné z ní dělat pokusnou myš, ale nemohla jsem si pomoci.

Taková hodná duše si zaslouží dobré fungující tělo.

To dá rozum ne?

 První den jí zmizely stařecké skvrny, rozhodla jsem se na to jít pomalu, protože ani nevím, kam až moje nově fungující moc poroste. Eir mi připomněla, abych cvičila, tajně, po málu, ale bylo to nutné.

Navíc mě to vždy bavilo.

Druhý den jsem jí zpevnila kosti, obnovila jejich původní dřeně a jemnější části, které se časem opotřebovávají. Skoro se nemusela podepírat holí, ale jen skoro. Musela jsem se zmírnit, protože už jí to začalo připadat divné.