Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

22.kapitola - S ním?

Pedofil. Jasně, tomu druhému Kurtovi bude přes třicet. Přesto na moje poměry je jako nově narozené miminko. Otřásla jsem se při vzpomínce na polibek. 

Už dlouho, už je to dlouho, co se mi něco podobného stalo. Ještě nyní mě pálí rty, tváře se růžoví. Kdyby mě viděla maminka, ta by se smála a táta by hrozil tím, že toho zloducha najde.

Tohle jsem s nimi nezažila.

Na tohle nebyl čas.

„Vážně chceš celý den strávit cestováním?" poznamenal James.

Až na podruhé, co se snažil semnou komunikovat jsem byla schopná odpovědět. Chci vidět toho druhého, jen se podívat, jak se má a odejít. Až přijdeme k Jamesovi domů, pokusím se ze sebe tu hanbu smýt, vydrhnout, abych necítila vlastní kůži.

Ravenin syn.

Ona mě zabije.

Cestou do podzemí se mi udělalo zle, ale nepozvracela jsem se. Kurt. Ať jsem se snažila té myšlenky jakkoliv zbavit, nešlo to. Jako by se celá záležitost stala klíštětem, které se rozhodlo otravovat mě po zbytek mého života. Vzhledem k tomu, co se děje, tak velmi krátkého života. 

Copak nestačí, že je Jeane pryč a Kurt je vážně zraněný?

Na motorku jsem sedla beze slova, popravdě jsem se právě jako jedno takové klíště držela Jamese, abych nespadla. Motorky. Dokázala bych na nich jezdit, ale jen jako ten, který řídí. Na zadním sedadle jsem si vždy připadala jako želva na zádech - naprosto neschopna ovlivnit, co se děje.

Neschopná želva.

Na mladého Kurta jsem se podívala jen zběžně, přeměřila mu teplotu, podívala se na obvazy a pokusila se jej posilnit, jak jen to šlo, abych mohla dojít na vlastních nohách do postele. James nečekal ani dvacet minut, ač neustále tvrdil, že semnou nebude pořád, šli jsme domů společně a ani po třech hodinách byt neopustil.

Je to velmi dobře hlídaný barák.

Dole se musí přejít přes dva strážné a je zapotřebí tří klíčů, než se vůbec dostaneme do domu jako takového. Jistě, někdo jako já by se sem dostal bez větších problémů, naopak by si z něčeho takového ještě dělal legraci, naštěstí takových lidí jako jsem já zase tolik není. A pokud někdo takový je, tak rozhodně není tak dobrý v tom, co dělá.

Mám dlouhá léta praxe.

To dítě bych přeprala během chvilky.

Začala se blížit noc, mračna se zatáhla bouřlivým způsobem, který mohl znamenat jen jedno, blíží se pořádná bouřka - celé moje tělo ji volalo jako spásu. 

Ve sprše jsem si pustila tak příšerně teplou vodu, snad proto, abych se sama zbičovala na něco, co jsem nepodporovala. Štvalo mě jedno, má nulová reakce a ještě blbější odchod.

Po všech těch hodinách ale stále netuším, jak jinak by se dalo reagovat.

Neměla bych na to mu dát facku.

Neměla bych ani na to dát ji sobě.

Dokonce jsem plivla na vlastní odraz v zrcadle, moc to nepomohlo a byl to zbytečný úklid navíc. Ten polibek semnou udělal něco, co se zatím nedalo nijak dobře popsat, jediné, co bych k tomu měla říct byl ten stálý výkřik uvnitř mne.

Jsem blb.

Vážně tohle semnou udělá jediná pusa od mladého kluka?

Odešla jsem z koupelny, na nočním stolku našla veliký hrnek čaje a byla vděčná za Jamesovu pozornost. Najednou mi přišlo tak dětinské bát se jeho, když jsem se nyní bála třikrát tolik Kurta.