Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

2.kapitola - Wolverine na stopě

Charles ke mě má přístup poté, co spolu mluvíme, ví, že občas potřebuji mít jistotu, zdali se jim daří dobře. Mohla bych se podívat sama, ale bylo by to příliš nebezpečné. Je jediný, kdo ví, jak moc naživu jsem.

On a ten nestárnoucí muž, který se neustále snaží mu dopomoci k tomu, abych se nakonec chytila. 

Občas nad tím přemýšlím jako nad lovem, kdy si nejsem jistá, zdali hraji roli kořisti nebo predátora. Měla jsem dost času na to, abych se připravila. Vím, čeho je ten muž schopný a vím, že Charles se nepokusil přemluvit někoho jiného, aby mě chytal ve svých volných chvílích.

Vzhledem k tomu, jaké podmínky Wolverine má -  když stárnete pomalu, tak jste v klidu, nevadí vám, že musíte strávit čas tím, že hledáte někoho podobně založeného? Upřímně jen hádám, zatím jsme se během pěti let, kdy jsem na útěku, potkali jen dvakrát. Z toho mě jednou minul, tudíž...

Mě by to nebavilo.

Hledat někoho, kdo si s vámi může hrát na schovávanou dost dlouho.

„Jak se máš?" přistoupí ke mě holčina, která mě obsluhuje pokaždé, když tu jsem.

Blond vlasy, ač nejprve měla zcela jistě hnědou barvu vlasů, tmavou. Trochu už jí odrůstají vlasy, takže je to poznat lépe, než kdy jindy. 

„Skvěle, jako vždy, děkuji," podávám jí nabídkový list a ona jej odnáší. 

Sama si budu muset zase odbarvit vlasy, moje rudá se hrne na povrch jak nikdy. Už nemám tak dlouhé vlasy, prakticky mám mikádo, lehce vlnité. Celý život jsem se nějak bála s vlasy manipulovat, taky jsem se sama neostříhala, Johan to převzal zostra. Jakmile jsem se probudila, už do mě byly zavedeny různé hadičky.

Ještě teď je mi z toho zle.

Dívka mi po krátké chvíli přináší vanilkové kapučíno s pěnovým vzorem ze srdcí, její oblíbený vzor, i když umí spoustu jiných, tenhle je její nejoblíbenější, protože je to asi jen veselá holka, co tuhle práci miluje.

Nikdy jsem se jí na to nezeptala a ani nezeptám.

„Díky," rovnou jí platím se spropitným," měj hezký den."

„Není zač," popadá peníze a míří nadšeně k pultu, aby peníze uložila do pokladny.

Pracuje tu, protože její otec nezvládá platit nájem a ona se rozhodla ve svých šestnácti pomoct, takže je tu už čtyři roky a táta je v pohodě. Vlastně už má vlastní byt, chodí na školu a je z nejhoršího venku. 

Na svoji obhajobu, s lidmi se nekamarádím, nechci, ale když už s někým být musím a potkávám ho, tak chci vědět pár věcí a hlídat si záda. Ač v poslední době to spíš dělám proto, abych se přizpůsobila tomu jejich času, který se mi zdá tak naprosto odlišný od mého chápaní ubíhání dne a noci za sebou.

Když o nich něco vím, tak se občas cítím jako doma, i když nejsem na místě, které by mi nějak extrémně domov připomínalo.

Blonďatá servírka ke mě znovu přišla.

„Slečno," opatrně mi podává šálek kávy, kterou jsem si nikdy neobjednala," někdo se tu po vás ptal minulý týden. Někdo jim řekl, že sem chodíte nárazově a já si myslela, že to nic není, ale uklízečka byla zrovna na toaletách a zahlédla muže a ženu se zbraněmi... Jsou to ti, co se po vás ptali."

Svázala jsem si vlasy do titěrného culíčku.

„Díky," podívala jsem se jí do očí na znamení toho, že jsem doopravdy vděčná.