Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

8.kapitola - Poslední výzva míru

Směje se na mě do kamery nebo jsem už psychicky labilní? 

Napadení se nijak neřešilo, jen se ujistili, že vězeň se už z té další nedostane. Jako bych mluvila do zdi, nikdo z nich nenechal zkontrolovat zbytek lidí a já jsem se tam nehrnula, ačkoliv se nebylo prakticky čeho bát. 

Nemůžou mě zabít, což je vážně veliké plus, ale přesto se celé moje tělo rozbrnělo, jakmile bych měla znovu vstoupit do těch míst, kde jsou oni. Poslední dva dny beru práci za toho muže, který ač je mu dobře, se stále zdráhá přijít.

Nedivím se mu.

Charlesova skupina se vrátila bez fanfár, zatím jsem nikoho z nich neviděla. Podle toho, jak se ostatní tváří bych netušila nic dobrého. Jean ani nepřišla znovu vylepšit nereálný prostory, takže je to směšné.

Připadá mi to směšné.

Přeci jen, vrátili se odněkud, kde měli obhájit svoji práci a teď přestávají s tímhle. Prý už ale byli na návštěvě za těmi, co mají rozebírat krev a Charles s Erikem se uzavřeli do jedné místnosti. Vypadá to, že jeden plán vzdají a druhý půjde naplno.

Pokud vyhraje Erik, tak tu asi budu jen na těchto děsivých brigádách.

Plat je však stejný jako v každé regulérní práci.

„Pusťte mě," vešla dovnitř Jean nazlobeně," k vězňům."

„Jste si jistá, docela nedávno někoho napadli," snažím se nenápadně vymluvit tu nadcházející činnost.

Její oči se na mě upřely a už jen v tom byla dostatečná síla na to, abych se nebála o to, že někdo ublíží jí ale spíš naopak.

„Jdu dovnitř."

Otevřela jsem jí dveře a nechala ji vstoupit, ona by si stejně našla cestu dovnitř. 

Kamery se vypnuly jakmile vešla, což znamenalo, že bych i já měla odejít. Přeci jen, mohla si dveře sama otevřít a také mě nechat odlítnout do rohu. Za tu práci ji to buď nestálo nebo doufala, že tento vzkaz pochopím.

Nevím, co tam dělala, ani jak dlouho tam byla, však jakmile jsem se vrátila po dvou hodinách - dobře, chodila jsem se tam podívat, zdali jsou kamery stále vypnuté, už tam nebyla a kamery běžely normálně.

Na stole nic nepřibylo - jako kdybych vážně čekala nějaký vzkaz.

K čemu by mi asi taky byl?

Očima jsem opět zkontrolovala, zdali jsou všichni vězni v pořádku, něco mi totiž říkalo, že by mohlo být poznat, ke komu šla. Určitě na nikoho nezírala dvě hodiny, musela s někým z nich mluvit, jinak by s tu neobjevila.

Nebylo znát nic.

Všichni klidně pokračovali v jejich denním rituálu.

Šedivý muž se svalnatou postavou, kterého jsem hned první den pojmenovala osobně "kámen" se ani nepohnul z místa, kde byl naposledy.

 A tak je to od doby, kdy byl ten útok. V jejich složkách je přesně popsané, co umí - sílu, kterou vyvinul při tom, aby se dostal skrze ten materiál, tu neměl kde vzít.

Leda, že by jej někdo podpořil.

Jistě, pořád si stát za svým asi nebude nejlepší cesta, zvláště když mě ostatní neustále utišují tím, že jsem se prostě jen pořádně polekala a v tom materiálu byla chyba prý už od začátku.

Až na to, že v něm chyba nebyla.

Na tyhle věci si sakra dávají pozor.

Blonďatá slečna vešla do místnosti velmi rychle a dveře za ní zacvakly, jakmile se jich dotkla, zmrazil se zámek. Nadskočila bych, kdyby to bylo poprvé, kdy se sem někdo takhle vloupá a mě skoro vyděsí k smrti.