Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

26.kapitola - Fénixova schránka

„Zdravím."

„Kdo jsi?" otočil se Thobias jak jen mohl.

Je připásaný k židli, těžce pohne krkem a už jej bere bolest do zad, jelikož prosedí v takové pozici skoro celý den. Ráno přijdou, násilím jej donutí si sednou do toho pojízdného křesla a on už nemá síly na to, aby se bránil. 

Po celém dnu přijdou nazpátek, připoutají jej pro změnu k posteli a tak zůstává dalších osm hodin. Oni nevědí, jak příšerné to pro něj je, když je zvyklý spát jako rozevláté ptáče. Bez nich se ani nepohne.

„Přítel." 

Nikdo k němu nemluvil, celé dlouhé hodiny a nyní smýšlí nad tím, že mu již přeskočilo z té samoty, která jej obklopila.

Jak rád by se vrátil do cely.

Tam mohl sedět jak chtěl, protahovat se, dokonce se i trochu proběhnout. Nyní je odkázán na cizí pomoc. Nikdo tu na něj nemá čas, na blázna, který kreslí ve vzduchu a bez prášků dělá podivné kusy.

Jeho život se rozpadl.

„Přítel?" laškoval sám se sebou," já přátele nemám."

Bílé stěny.

Začínal bílou nenávidět.

„Jsi silný, ale to víš..."

A tak si začal Fénix podbízet dalšího z Asgardských dětí, kteří by byli schopni jej přijmout. Já jsem jej nechtěla, rovnou jsem uzavřela bránu mezi jeho přítomností a mou myslí. Jak jsem se později dozvěděla, i Aileen jej poslala do pěkných krajin. 

Copak by někdo při smyslech řekl něčemu tak neznámému a velkému ano?

„Povídej," zaujala ho mluva.

Až později mu došlo, že to nebyl přelud. Bytost znala odpovědi na všechno, na všechno i na to, co on vědět nemohl. Nikdo při smyslech by Fénixe nepřevzal, ne poté, co bylo jasné, co dělá. Nejste s ním kompatibilní, nikdo není, protože k nikomu nepatří. 

Po nějaké době od vás stejně odejde.

Thobias to věděl.

Věděl všechno, ale bylo mu to jedno.

Chtěl se tak pohnout, do nohou jej brala křeč a ramena jej bolela od rána. Všem jim to bylo jedno a on by si přál jen projít. Nakonec to bylo nevyhnutelné, Jean byla sbitá jako pes, sotva přežívala a Fénix se bál.

Bál se docela dost na to, aby hledal novou schránku.

Aileen.

Christie.

A nakonec vzal z milosti Thobiase.

***

„Pusťte mě," řvu na celé kolo," něco se tu děje a vy nemáte ponětí, co."

Vím, že nebylo potřeba to řvát do světa. Popravdě, Charles to tušil, věděl, co se s Jean děje, co se s ní dělo celou dobu. 

Nakonec vyplynulo na povrch, že jej ostatní děti nezajímaly dokud nebyla Jean v potížích. Nezáleželo mu na nikom jiném, víte, je to docela sranda. Jak řekl Kurt, zrovna Jean, jediná osoba, která jej kdy zabila.

Skutečně zabila.

A jemu na ní tolik záleželo.

Viděl v ní nejspíš vlastní dítě.

„Pusťte mě," vybuchla jsem.

Větší výboj je donutil, aby přestali. Už se snažili připravit postel, docela stejnou jaká patřila Thobiasovi v posledních týdnech. Jistě, jak lehké by bylo, kdyby nás jen tak svázali. Viděla jsem Charlesovu tvář za otvorem, kterým se mohl dívat dovnitř.