Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

18.kapitola - Akce

Jela jsem přímo k němu, abych mu alespoň jednou pořádně viděla do očí. To se dnes mohlo konečně stát, když seděl také. Nohu přes nohu, chyb mu jen sklenka nějakého pochybného sektu. 

Ale tu by si on nejspíš nevzal.

„Co potřebuješ?" 

Jsem ráda, že jej vidím. Vypadá dobře. Jednou se mi zjevil a vypadal hrozně, byl potrhaný a musela jsem mu šít kůži na rameně, která se otevřela po velmi silné ráně sečnou zbraní. Bylo to poprvé, kdy mi řekl, ať svoji moc nepoužívám, ať ho prostě jen zašiju. 

Protestovala jsem jako malé dítě, mohlo to být daleko snadnější, nemusel se bát infekce.

Stejně si to nechal jen lehce ošetřit, zabránit nejhoršímu a zase zmizel. Byl celý bez sebe, celým jeho tělem proplouvala energie tak zvláštní a mocná. Nedokázala jsem určit, jaký druh to byl, ale zcela jej naplnil a on trval na tom, ať to laskavě nesleduji.

„Už se nám dáváš do chodu," odhalil své bílé zuby.

Jeho svítivě žluté oči se zatemnily na měděně zlatou barvu, kterou většinou míval, když jsme se spolu bavili.

„Jako by tě to zajímalo," čekám na to, co doopravdy chce.

„Zajímá," odvětil klidně a opřel si lokty o nohy, které se nyní obě dotýkaly podlahy," vždycky mě to zajímalo. Ale nejsem tady, abych se hájil - máš pravdu, musíme udělat něco, co se ti nejspíš nebude líbit."

„Povídej," vyzvala jsem ho.

„Nejprve potřebuji, abys dokázala chodit," zazubí se znovu," takže oficiálně začínáme náš trénink na rychlé uzdravení Christino."

Do půl hodiny jsem chodila, i když jen při značné opěře, dala jsem se do pohybu a Kurt mě nenechal celé dvě hodiny odpočinout. Připadala jsem si celou dobu jako bych dostala výpadek, silnou ránu a moje ruce a nohy přestaly vědět, jak se co dělá. 

Strašně jsem se na sebe zlobila, když se moje noha položila jinak, než měla, což většinou mělo za důsledek můj pád nebo jen velmi hlasité nadávky.

Kurt se tím sice nechtěl bavit, ale jakmile jsem se začala projevovat jako velmi sprostý dlaždič, neměl na výběr.

Chvílemi jsem se smála i já.

Poté během cvičení pohlédl na hodinky, které si vyndal z náprsní kapsy kabátu a ukončil naši terapeutickou hodinu. 

Mě tehdy poprvé došlo, jak je zvláštní, že s nynějším Kurtem se prakticky neznám, nemluvíme spolu, ale on o mě nejspíš ví. Ráda bych si s ním popovídala o tom, co se bude dít, co on ví a co tuší. Chtěla bych se zeptat na pointu tolika vtipů, které jsem od jeho staršího já stále nepochopila.

Zní to tak blbě.

Ale lépe to vysvětlit popravdě nelze.

Kurt je lhář. Příšerný lhář, ale dokáže skrz to říkat pravdu, to se mi líbí. Nebo spíš, nikdy vám pravdu ani úkol přesně neřekne, děláte jen něco menšího, co změní něco většího.

Popravdě se teď stýkám jen s Charlesem, protože jinak má většina lidí problém s tím, že jsme jiní. Jean odjela, ta je pryč, ta nemůže cítit jejich už tak vypjaté pohledy. 

Moje velké dění kolem toho, kdo jsem, mi začalo připadat nudné, takže jsem se vzdálila jakémukoliv způsobu, kdy by mě kdokoliv mohl přesvědčit, abych o něčem takovém mluvila.

Jsem stále pozemšťan.

Cítím se tak.

Proč bych se toho měla vzdát?