Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

25.kapitola - Jean

Probrala jsem se vteřiny na to, vidíc svět docela jinak, než byl viděn kdy jindy. Nejspíš to byl stav mezi životem a smrtí, mezi realitami, které se střetávali od nekonečna. Moje srdce bije jako splašené, vím, že to zvládne, ten nápor - musí. Doufám v něj, protože jinak... jinak by to nebyla žádná sranda.

„Je v pořádku?" zeptala jsem se.

Nevím, jestli mi odpověděli.

Toto byl naprostý propad do něčeho, čemu jsem nikdy nemohla z vyprávění porozumět. Jako bych plavala v diamantové vodě, nevím, proč bych to měla přirovnat zrovna k něčemu takovému, ale žádná jiná slova mi nezbyla.

„Vítám tě."

Ohlédla jsem se.

Může se člověk vůbec ohlédnout, když je knock-outován vlastní silou? Přesto jsem se nějak otočila nebo cítila, že se otáčím.

„Není důvod někoho vítat," byla moje jasná odpověď.

„Přišel jsem, protože jste mocnější než Jean."

Sevřelo se mi hrdlo.

Celou dobu jsem si myslela, že mluvím právě s ní.

„Jako hostitelka ti vyhovovala, my, nikdo z nás o tebe nemá zájmem."

Nejspíš jsem bájného ptáka urazila, protože moji mysl přestal okupovat. Jste silnější. Jste. Až se vzbudím, budu muset najít Aileen a Thobiase. Fénix, který pomohl Jean k její záchraně se rozhodl odejít? Na tom něco smrdí, na tom něco absolutně nesedí. 

Ale to počká, než se probudím.

Bude muset.

***

Nebylo slyšet nic, ačkoliv vše proběhlo v křiku. Charles nechal Christie a Kurta dovézt do centra Avengers, aby je měl z dohledu. Bylo to tak prosté, on sám měl své problémy, nehodlal nyní řešit něco takového jako je toto. Raven na něj křičela, křičela na něj dlouho a poté se svým zdravým synem jela za jeho druhou verzí, pravidla nepravidla.

Zrovna jednali o dalších krocích.

„Tak to bychom asi měli," zasmál se Erik.

„Na tohle jsme už vážně staří," nedokázal se Charles nevyjádřit," viděl jsi to přeci celé sám."

Erik se rozhodl přítele doprovodit, vstal od stolu a otevřel Charlesovi dveře. Ten mu němě poděkoval a už byli oba na chodbě.

„Ten svět se vážně mění příteli," zazněl v tom kousek radosti," některé věci nemůžeme chápat a já jsem za to někdy dokonce rád."

Vyjeli do chodby s učebnami, takže se střetli s žáky, kteří vůbec netušili, co se děje. Mladý člověk a starý mají něco společného, nevědomost. Mladí lidé si myslí, že spolkli všechnu inteligenci světa, ale neví nic o tom, co život dokáže. A přitom je to ta největší síla na této zemi...

Staří už ví, ale nechtějí vědět víc.

Charles býval většinu svého života kdesi ve středu, i když měl být mladý, i když měl myslet jako starý, velmi dlouho se snažil chápat, vědět, vcítit se do něčeho, co mu připadalo tak cizí, jak nic jiného. 

Dokázal to, většinu času takový byl, ale poslední dobou cítil, že už nechce, že už má právo na nevědomost.

Erik věděl, kam Charles chce.

Za Jean.

„Je hodně pobitá Charlesi," svěsil Erik hlavu a vešel do výtahu.

„To je mi jedno," stiskl tlačítko výtahu," je to Jean, je to člověk, kterého mi dali na starost a já ji nemohl pěkně dlouho najít. Takže ať vypadá jakkoliv, ať je na tom jak chce, tak tam jedu se na ni podívat a prohlédnout ji."