Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

20.kapitola - Hlídání

Odejít pro mě bylo daleko těžší, než se zprvu mohlo zdát. 

Eir se nakonec zdá jen jako matka, která si přála to nejlepší pro své děti a bála se podívat, aby tam něco nebylo. Nesouhlasím s tím, že se je nekontrolovala, že nás nekontrolovala, ale co by to k dnešku změnilo? Je jí to líto, plakala jedině přede mnou...

Když přišel Thor, zase měla na sobě onu masku a loučila se velmi chladně. Ta žena toho zažila víc než dost, můj názor na ní je zkrátka tímto obroušen. 

„Brzy se uvidíme," loučil se semnou vládce planety a já se cítila tehdy víc doma, než kdy jindy.

Poděkovala jsem už v mdlobách, přítomnost na této planetě samozřejmě pomáhala Asgarďanům, problém ale byl, že jsme byli tak dlouho pryč. Vlastně jsme tu nikdy nebyli a tak se naše schránky nedokázaly zcela samostatně opravovat.

Oprava něco stojí, zvlášť když nikdy předtím nebyla vzorně udělaná.

Eir je někdo tak blízký a zároveň tak cizí.

Zeptala jsem se na to, co říkal Thor a ona mi popravdě odpověděla, že je to pravda - dokáže to, ale dnes na to nebyl správný čas. Řešilo se hodně věcí, variant a možností. Ještě teď z toho mám hlavu jako pátrací balón.

Eir chtěla, abychom stáli za důležitými záležitostmi, podporovali to, co naši podporu potřebuje. Vlastně je to velmi lehký plán, viditelný a průhledný, velmi dobrý. Jediný, kdo by něco upravoval jsem zase byla převážně já, protože moje víra v lidstvo byla ta tam nějakou dobu. 

Vím, jací jsou, když se bojí.

Během jediná zářné vteřiny jsem se vrátila na planetu Zemi, vítr okolo mne vytvořil na jednu chvíli vakuum a mě se skoro zdálo, že v tom krátkém momentu bych se klidně mohla udusit. 

„Tak jaké to tam bylo?" zeptal se Stark s rukami v kapsách kalhot s úsměvem na rtech.

„Byl jste tam víckrát než já," rozepnula jsem sponu hábitu.

Blíží se zima, ale na večerním vzduchu to nejde poznat. Je tu větší teplo, než bylo celičký den. Teprve až se zapadajícím sluncem mi došlo, jak dlouho jsem byla pryč, alespoň tady. Ani tam jsem nebyla schopna říci, jak dlouho si s Eirou povídáme a poté jsme ještě jeli do paláce, kde si Thor potřeboval něco vyřídit.

Stála jsem v místnosti pro hosty jako trvdé i a nikomu to nevadilo, protože mě ani u toho nikdo neviděl.

Ačkoliv to nebylo v plánu, usnula jsem na nějakou chvíli, nikdo mě nepřicházel vzbudit, až když jsem se sama probudila z komatózního stavu, odjeli jsme nazpátek k Bifrostu, jak se zařízení na teleport nakonec jmenovalo.

Jenže já tomu stejně budu říkat zlatá koule nebo divná pozorovací laboratoř, rozhodně mi na jazyk nepřijde snadně reálný název.

„Jen párkrát," nedělal z toho vědu.

„Našli Jean?" opadlo okouzlení z jiného světa.

„Ne, nenašli," už jdeme oba dovnitř po schodech a Stark jde jako první.

„Uplynul celý den," poznamenala jsem trpce," Kurt by ji měl najít od pár vteřin."

Stark na tuhle poznámku již neodpověděl, což se mě začalo jevit podezřele - věděla jsem ale, že se nechci ptát na schodech, když se sotva držím na nohách. Moje krev se nadechla domova a ta vůně stále koluje v mé krvi, až příliš mě to unavuje.

Nebudu se hádat na schodech.

Jedině snad v křesle nebo na sedačce.

„Posaď se," posunul svoji sklenku na konferenčním stolku a usedl na konec veliké pohovky.