Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

28.kapitola - Nehybnost

Nic nedělat. Nic. Semkla jsem rty, zavřela oči, ale čím víc jsem se pokoušela to nutkání zastavit, tím spíš nade mnou začalo mít nadvládu. Až mi začalo bušit srdce tak rychle, tak příšerně rychle, až se mi udělalo zle a začala jsem zvracet.

Nemusela jsem se ptát. 

Nemusela jsem se soustředit.

Stačilo se podívat, co se děje, jako by bylo reálné vidět skrze zdi. A uviděla jsem to skoro jako svýma očima. Aileen, ležící na zemi, odpadající. Probudila jsem se u dveří, které se otevírají jen z druhé strany. Automaticky jsem se k nim přesunula přes ten nechutný bordel, který ze mě vyšel. V slzách si otírám ústa od slin.

Cos to provedla?

Cos to provedla?

Nevím, nevím, jak dlouho jim trvalo se dostat dovnitř - selhala jsem totiž hned u dveří, prakticky jim znepřístupnila prostor. Místo toho, abych na ně naběhla jsem se nechala omýt od zvratků, v jakémsi napůl bdělém stavu. Celé tělo zůstalo rozechvělé, sežehnuté něčím, čeho se ani nedotklo. 

Prapodivný stav.

Viděla bych docela dobře, kdyby se mi víčka sama nezavírala. Spalo by se mi ještě lépe, kdybych neslyšela každých pět minut výkřik z úplně jiné části budovy. Moje hlava se rozbila na střepy, řinčela a nenechala mě přemýšlet, jen na mě křičela tak hlasitě jak jen mohla.

Pálí mé hrudník, břicho je v neustále křeči, kterou už ani nevnímám, protože je to něco, co docela pohltilo moji mysl.

„Proboha, co jste to udělali?" vtrhl dovnitř Charles pobouřen.

Já, nevím, kde jsem, nevím, kdo je tu semnou, ale jeho hlas mě přivedl zpátky k tomu, co by mě mělo vážně zajímat. Polovina mého já měla potřebu to zjistit, té druhé to bylo tak hluboce jedno, až se to nedalo nijak lépe popsat.

Je to jedno.

Nebo není?

Přehnal se tudy jako hrozivý mrak, ačkoliv neměl tolik síly jako kdysi. Já, já myslím, že všichni víme, co se stalo Charlesi, stalo se něco, co vám nikdy nedošlo. Usmívám se na toho hlupáka, ale on mě nevidí. Mine se to účinkem, nevypadám jako blázen, ačkoliv si to v této chvíli přeji ze všeho nejvíc.

Fénix.

Stupidita toho největšího kalibru.

Samotného ho to musí bolet jak čert, je rozdělený na tři části, musí být tak zničený. Necítím jej uvnitř nijak jinak než jako sežehnutí na hrudi, ach, kdybych se neudržela, tak se udrbu až ke svalům. Bolí to, bolí to hodně, ale ani jeden z nás to nedává moc najevo.

Až na Thobiase.

Ten křičí.

Je tma. Potřebuji tmu. Zavírám víčka rychle, lehce, daleko snadněji, než se otevírají. Jsou to blbové, tak velicí blbové - nejraději bych se vyhoupla na nohy, poslala je všechny ke všem čertům a odešla, ale nemohu. Jak řekla ta dívka, ten blonďatý spojenec, nemám dělat nic, musím to přijmout tak, jak jen to přijde.

Přizpůsobila jsem se rychle.

Mrtvá ryba, musím se chovat jako mrtvá ryba, že? 

Stahuji k sobě ruce, aby mi na ně nikdo nesahal, protože každý dotek na nich je tak bolestivý, ani já sama sebe se nedotknu. Nejraději bych se stočila do klubíčka, jaká by to byla úleva, ale nemůžu, bolelo by to až příliš.

„Neříkal jsem, ať tohle uděláte..." 

Je vtipné, jak jej najednou něco zajímá.

Najednou.