Upravená -3- Osvobozená (Avengers)

19.kapitola - Bohyně

Zlatá záře, teplý vzduch a trocha vílího prachu - jakmile jsem si toto pomyslela, tak se přede mnou zjevila taková velká "víla" celá v zlatém brnění, velmi zvláštní měděné látce, ale s milým úsměvem, který snědé víle velmi slušel.

„Zdravím vás," uklonila jsem se, abych ze sebe vydala ten nejvznešenější pozdrav, který mě napadl.

 „Vládce tu bude během chvíle paní," zaduněl jeho hlas a já sotva zůstala stát na svých titěrných nožičkách.

Tak tohle jsem asi nepokazila.

Nacházíme se v kopuli, velmi podobné hvězdářské rozhledně. Je tu dokonce veliký hrot čouhajícín ven. Ornamenty na zdech jsou stejné, kruh se sluncem uprostřed, rozdělený na několik dílů.

Je to nádhera.

Kopule se dotočila, aby odhalila vchod, skrze který přicházelo světlo docela jiné od světla na Zemi. 

Zůstala jsem stát jako přikovaná, ač mne to lákalo ke vchodu - připomnělo se mi, co mám dělat a jak, tudíž jsem místo lelkování u vchodu raději počkala ve společnosti vysokého statného Heimdalla, jehož jméno jsem si zapamatovala až na po osmé.

Kurt semnou neztrácel trpělivost.

„Promiňte, mohu se vás na něco zeptat?" vrátila jsem se raději k jediné další živé bytosti v okolí.

Skoro se ani nepohnul, jen vyndal meč z otvoru, kde byl,  a opřel se o něj.

„Jistě," neustále jsem si musela zvykat na tak silný hlas.

Najednou mě napadalo milión témat, na které bych se jej mohla zeptat, ale ani jedno se mi nezdálo dost dobré, připadalo mi to příliš hloupé. Svěsila jsem hlavu, překročila asi dvakrát, než jsem se vážně odvážila zeptat.

„Nebudu pro valkýru Eir příliš veliké zklamání?" doslova jsem toužila, aby mi to někdo řekl ihned.

Když budu vědět do čeho jdu, pak nemám strach, poperu se s tím a udělám to nejlepší, aby se to povedlo. 

Zatím ale situaci vůbec neznám, jsem nervózní už jen z toho hábitu, který je mi delší, než se na první pohled zdálo -  a pak, že skončily mé problémy s malou výškou. Jako by se mi ty situace vracely, i když je nepravděpodobné, jak by vlastně mohly.

„Valkýry jsou dobré ženy," usmál se na mě a nějakým způsobem mne to uklidnilo," není důvod bát se jejich pohledu, pokud člověk nespáchal přečin, kterých se jich týká."

Už už jsem měla na jazyce, co tím myslel, ale zpoza dveří se již vynořil blonďatý obr se svou družinou. Když už jsem chtěla padat na kolena, Heimdall mě zastavil, což mi dalo najevo, že tady se klanění jako pozdrav nebere. 

Nejspíš není vůbec vhodný.

Zachránil mou reputaci, i když jsem se jej ptala jako malé dítě - jak milý a úžasný muž, nebo snad jako každý tady, bůh?

„Rád vás vidím," přišel ke mě a skoro mě objal.

Všem to připadalo v pořádku až na mne, takže jsem si opět připadala jako cizinec. Vždyť já jsem cizinec, tak proč bych si s tím měla vážně lámat hlavu?

„Já vás také," vést konverzaci mi také nikdy nešlo.

Jako kdyby se náhle vyhrnul seznam věcí, které mi nikdy nešly a každá šla nyní jednotlivě proti mě. Jak milé, to mě určitě někam dostane. Cítím to napětí v mém břiše, poprvé za dlouho dobu si myslím, že budu stresem zvracet.