Když mě hlídá démon

Podivný styl

,,Sebastianeeee!"

,,Sebastiane?! Čí je ten dívčí hlas?! Ty už máš zase někoho jiného, Sebastiane?!" ozývalo se z lesa dost nahlas.

,,Ne, na tohle nemam," řekla jsem a šla jsem rovně na místo srazu.

Když jsem uviděla Nathana, usmála jsem se a rozeběhla jsem se k němu.

,,Slečno, neutíkejte! Něco si uděláte!" ozvalo se za mnou a já se zastavila.

Nathan ke mně přiběhl, ale hned jak to udělal ho odstrčila záhadná síla, Sebastian.

Před chvílí byl za mnou, teď byl přede mnou. Nepochopila jsem to. Nechápala jsem jeho smýšlení, jeho pohyby, jeho chování. 

,,Ahoj Nate... A Sebastiane... Kdo byl ten chlap, kterej na tebe volal?" zeptala jsem se.

,,Už je o něj postaráno," usmál se.

,,Karo, kdo je tohle?" zeptal se Nathan s přivřenýma očima směřujícíma na Sebastiana.

,,Jsem Sebastian Michaelis, Karyin komorník,"

,,Jak říká...," zamumlala jsem.

Sebastian se na Nathana díval, jak kdyby to byl nějaký zjev. Pravděpodobně ho fascinovala páska, kterou měl přes levé oko, Nemohl od ní odtrhnout oči. Zdálo by se, jako by byl plný obav. To samé ale oplácel i Nathan Sebastianovi. Jako by se znali.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se.

On jakoby se dostal z transu a podíval se na mě.

,,Ne, děkuji za optání,"

Když bylo Nathanovi deset, zaútočil na něj vlk, když byl na dovolené na Sibiři. Nathan zkrátka miloval Rusko. Způsobil mu nepěkné kousance a poškodil mu oko natolik, že už na něj nebyl schopen vidět. Nikdy mi to nechtěl ukázat a to jsem chápala.

Po chvíli se ti dva opět začali hypnotizovat, což jsem nevydržela a okřikla je.

,,Promiň... Musím jít...," řekl Nathan a otočil se. ,,Měj se."

,,Co si jako myslíš, že děláš?!" křičela jsem na Nathana.

,,Zapomněl jsem, že musím doma pomáhat," zamumlal a odešel.

Já se nenávistně podívala na Sebastiana, který se na mě usmál. To mě vytočilo ještě více a naštvaně jsem mířila ke svému domu. Najednou začalo pršet a studené kapky mi stékaly po těle.

,,Slečno, není vám chladno?" zeptal se.

,,Ne...," řekla jsem a oklepala se.

On mě náhle zahalil do jeho vesty, kterou měl před chvílí na sobě.

,,Dík...," poděkovala jsem.

Když mi to upravoval, zakoukala jsem se na jeho bílé rukavice. Jednu jsem mu z hecu sundala, konkrétně tu z jeho levé ruky, zasmála jsem se. Úsměv mi ale klesl, když jsem uviděla jeho černé nehty snad delší, než ty moje, a hlavně jeho prapodivný zářící znak pěticípé hvězdy v kruhu. Lekla jsem se a uskočila jsem na stranu.

,,Co seš k sakru zač?!"

Nejdřív vypadal trochu nejistě, ale pak opět udělal ten svůj postoj, dodal ten zlověstný úsměv a řekl:

,,Tetování."

,,Svítící tetování?" nadzvedla jsem jedno obočí.

,,Jistě," kývl hlavou. ,,Je to módní trend již od minulého roku,"

No to určitě. Nevěřila jsem mu ani slovo. Proč by si muž ve věku tak dvaceti až dvaceti sedmi let lakoval nehty načerno. Ještě k tomu v jeho pozici "výborného vychovatele".

,,Řekni mi pravdu," upřeně jsem se na něj podívala. ,,Proč máš nehty obarvené na černo?"

,,Miluji černou," usmál se. ,,Vy máte taky černé nehty."

,,Jo...Jenomže, já jsem holka," zkřížila jsem své ruce.

,,Chcete tím říci, že ženy mají větší práva, než muži?" naklonil hlavu.

,,Ne... Sabastiane, co to sakra..."

,,Tak vidíte, slečno. Měli bychom jít domů. Nebo máte ještě s někým sraz?"

,,...To určitě, abys odehnal ještě někoho," sykla jsem na něj a otočila jsem se s tím, že půjdu domů.