Když mě hlídá démon

Vloupání

Postupovali jsme stále výš a výš po vybetonované cestě a já začala pociťovat stupňující se nervozitu, když se dům přibližoval. Přemýšlela jsem, jak ho asi Sebastian spacifikuje a jestli to vůbec vyjde.

,,Ash dělá také do politiky," řekl Sebastian, jako by mi četl myšlenky. Třeba to dokázal, není to přeci člověk a má o nějaké to "kolečko" navíc. To by ale vůbec neznělo hezky, pokud by dokázal. Zadívala jsem se na něj, on si toho všiml a usmál se. To mě ale velmi znepokojilo.

,,Umíš číst i myšlenky, když jsi ten démon?" zeptala jsem se docela dětinsky.

Jeho úsměv se rozšířil, zašklebil se na mě, ale poté zakýval hlavou ze stranu na stranu. ,,Ne, a jsem za to i rád." Ulevilo se mi. Nejsem zrovna cudná holka.

 Konečně jsme stáli u hlavní brány a on mi položil ruku na rameno, což mě donutilo k obavám.

,,Plán A- zlikvidujeme ho ihned bez těch blbostí okolo. Plán B- pozveme se na čaj. Který se ti líbí více?" zeptal se mě.

,,Můžeme jít domů?" zeptala jsem se ho a on jen zakroutil hlavou a praštil rukou do zvonku u brány.

Já si povzdechla a vyčítavě se na něj dívala.

,,Jestli umřu, tak nesplníš tvůj slib mé matce," řekla jsem mu nejistě.

,,Neumřeš," odvětil mi pohotově.

Přešlapovala jsem na místě, když se ozval hlas z repráčku na již zmiňovaném zvonku. Ptal se, kdo jsme.

,,Kara a Sebastian, byli jste u nás, tak vám to jdeme oplatit," zasmál se.

,,Neměli jsme domluvenou schůzku, nehodí se to," ozvalo se.

,,Ale notak, starý brachu, na nás musíš být připraven vždy," naléhal Sebastian, vypadal už nervózně.

,,Ne, vážně ne. Omlouvám se, možná jindy, ale musíte se předem domluvit." řekl hlas a reproduktor se vypnul.

,,Idiot, úplně vidím, jak jí tam dělá dobře v ložnici její matky," řekl Sebastian a přesně mířenou ranou pěstí zvonek roztříštil na kousky.

Tohle mě trochu víc zarazilo. Chtěla jsem se začít smát, ale jelikož to byl Sebastian, nebyla jsem si tím úplně jistá.

,,Ehm," zakašlala jsem a nevěděla jsem, co na tu informaci mám odpovědět. To bylo poprvé, co se zachoval jako by skutečně patřil do 21. století. ,,Ale té holce bylo tak 14," odporovala jsem.

,,A zastavilo ho to? Ne. Pojď, vezmeme to zadem," řekl, chytl mě za paži a vedl mě podél vysokého plotu.

,,Ale ten plot je všude stejně vysoký," namítala jsem.

,,Ale vzadu ta díra v něm nebude tak nápadná," pousmál se a pokračoval ve vláčení mě za ruku.

,,Nejsem děcko, můžeš mě pustit, neuteču ti jako Pluto!"

,,To říkají všechny ženy," mrkl na mě a konečně se zastavil. 

Holýma rukama popadl kovové tyče tlusté na 2 prsty, co tvořily plot, a plynulým tahem je od sebe vzdálil na šířku člověka. Vytvořil tak průchod, kterým jsme vnikli dovnitř. Mířili jsme k zadnímu vchodu,  dělal tak dlouhé kroky, že jsem za ním musela popobíhat. Srdce jsem měla až někde v krku, když jsme se plížili pod těmi obrovskými okny. 

,,Když jsou snad ještě bohatší než já... Nemají tu nainstalované kamery?" zeptala jsem se Sebastiana.

,,Uuuh, tyhle moderní vymoženosti...," zamyslel se. 

Když jsme stáli u zadních dveří, vytáhl z kapsy jakousi píšťalku, chvíli si ji prohlížel a pak si ji přiložil k ústům.

,,Doufám, že to vážně slyší jen psi, jinak jsme v prdeli," řekl a zapískal.

Nic se neozvalo a on se usmál prohlížeje si nástroj. Přikyvoval, jako by to bylo něco magického.

,,Nic jsem neslyšela," řekla jsem mu.

,,To znamená, že to funguje. Nejspíš," odvětil mi a rozhlížel se do dáli. ,,Jen doufám, že najde tu díru."

Po chvíli jsme uslyšeli dupot a netrvalo dlouho a Pluto už stál u nás, oblečený.

,,Vidíš, jaký je to hodný kluk," usmál se Sebastian a podrbal ho ve vlasech, poté mu z nich vytáhl stříbrnou sponku.

,,Ale kde to oblečení sebral?" zeptala jsem se.

,,Není to jedno? Hlavně, že už nevidíme jeho... Však víš."

Přikývla jsem a sledovala Sebastiana, jak sponou, kterou vytáhl Plutovi z vlasů odemyká zamčené dveře. 

,,Proto jsi ho volal?" zamračila jsem se na něj.

,,Ne, bylo to hlavně kvůli jeho čenichu," odpověděl pokoušejíce se najít správnou polohu nyní již už zdemolované sponky.

Konečně se mu podařilo prolomit zámek a on se tiše zasmál. Viděla jsem, jak je štěstím bez sebe, ale nijak jsem to nekomentovala. Nechtěla jsem mu kazit tu radost. Vypadal roztomile. Otevřel těžké dveře, podržel je a podíval se na mě. ,,Dámy mají přednost," řekl mi.

,,Díky, Sebastiane, kdyby to nebyly dveře do cizího domu, kam se vkrádáme, možná by mě to i potěšilo," zakývala jsem hlavou ze strany na stranu, ale vešla jsem tak jako tak. Bylo to divné. Cítila jsem se jako největší zloduch, ale ten pocit adrenalinu v mé hrudi byl nepopsatelně příjemný.