Když mě hlídá démon

Utápějící se politika

,,Sebastiane?" oslovila jsem ho. Vrtala mi hlavou jedna otázka, která mi nedala ani pořádně spát.

,,Ano, slečno?"

,,Proč se matka obětovala? Proč mi to udělala? Proč mě opustila a nechala mě tu samotnou?" vytasila jsem ze sebe co nejvíce otázek.

,,Nejste v bezpečí," odpověděl mi stručně a krátce, s čímž jsem se nespokojila.

,,Ale vždyť politika-" ,,Zapomeň na politiku," přerušil mě. ,,To není politika, to co se teď děje, kdo u ní stojí... To nejsou lidi, Karo. K vládě se dostalo něco, co mělo zůstat zapečetěné někde v kobce."

Netušila jsem, o čem to sakra mluví, ale poslouchala jsem ho. Nic z toho mi nedávalo absolutní smysl. Jak kdybych se náhle ocitla v nějakém zvráceném postapokalyptickém příběhu, kde zemi neovládají lidé, ale někdo mnohem silnější. Poslouchala jsem každé jeho slovo a říkala si, že to nemůže být pravda.

,,Jak matka věděla, že to nejsou lidé?"

,,Byla to chytrá, velmi podezíravá, žena. Obdivoval jsem ji." odvětil mi. ,,Byla členkou kultu lidí o stejném názoru. Jednou jsem tam zavítal. Bylo to docela divný, některé věci byly naprosté hlouposti, ale hlavní myšlenka byla správná."

Chvíli mi trvalo, než se mi to podařilo vstřebat a vše zpracovat. Díval se na mě těma upřímnýma "upíříma" očima, které se leskly ve svitu Slunce, že jsem mu prostě musela věřit.

,,Kdo přesně je ve vládě?" zeptala jsem se ho.

,,Karo, Karo, chybí ti politický přehled, to je špatné-" ,,Ne, já myslela, jaký druhy, příšery, chápeš," přerušila jsem tentokrát já jeho.

,,Nenazýval bych to příšerami," zasmál se. ,,I když princip je stejný, jen to zní humorně."

,,Odpovíš mi?" zeptala jsem se ho naštvaně.

,,Hlavně andělé, pár démonů s nimi spolčenými, Warloci... Vím o jednom Bohovi smrti, který tam působí, ale ten je jen jeden, tihle se do politiky moc ne-" ,,Andělé?" 

,,Zapomeň úplně na celou Bibli, na ty statusy na Facebooku a tyhle věci, co vymývají mozek. Andělé jsou zlí bastardi, téměř bez výjimek." odvětil mi krapet nerudně. 

Celou cestu jsem strávila tím, že jsem se dívala na stromy, co se míhaly kolem. To jsme jeli celou dobu takhle rychle? Podivné, že jsme nenarazili na žádného pejskaře. Zdá se, že Sebastian toho o mé matce ví více, než já a to ani není člověk. Docela mě to zamrzelo, ale bylo to jedno. Má matka teď byla mrtvá a i kdybych chtěla, tak bych jí to vyčítat stejně nemohla. Samozřejmě, že mě její smrt hodně zaskočila, zničila, ale to, co se dělo kolem mě bylo tak nepřípustné a nereálné, že mě to vytrhlo z truchlení a nebyl čas na litování jí a sebe sama. Připadala jsem si jako v naprosto jiném světě.

,,Jsme tady," řekl Sebastian a ukázal na vilu stojící na kopci.

,,Proč nás nemůže odvést až na ten kopec?" zeptala jsem se.

,,Protože tam nejsou stromy a Pluto je nepřehlédnutelný," odvětil, slezl a pomohl slézt i mně. Následně se Pluto změnil zpět na člověka, ale jeho oblek byl tu tam. 

Se Sebastianem jsme se na něj chvíli dívali, pak jsme se podívali na sebe a poté zase na nahého Pluta před námi.

,,Co budeme dělat," zeptala jsem se ho.

,,No, měli bychom ho obléknout," odpověděl.

,,A co ho prostě nechat v lese?" navrhla jsem.

,,Já ti rozumím... To, že jsem napůl vlk neznamená, že o mně můžeš takto mluvit," zamračil se Pluto.

,,Nic si z toho nedělej, já na to zapomínám také," řekl mi Sebastian a oba jsme se uchechtli, jen Pluto tam stál s rukama skříženýma.

,,Nechci být v lese, chci jít s váma!" okřikl nás.

Se Sebastianem jsme chvíli vymýšleli alternativu.

,,VEVERKA!" zařval Pluto ještě víc a rozeběhl se do hlubokých lesů, kde jsme ho ztratili z dohledu.

Sebastian pokrčil rameny a vydal se do kopce, k vile úplně nahoře. Já si povzdechla a následovala ho.