Když mě hlídá démon

Zvrat

Vyspala jsem se s ním. Bylo to poprvé a možná i naposledy, nevěděla jsem, jaké se mnou má plány- nebo nemá. Energie, která z něj při aktu vyzařovala byla tak silná, a to odpřísáhnu, že jsem viděla letmé vzplanutí za jeho zády, a hlavně v jeho očích, které zářily ve tmě jako divoké kočce. Možná proto, že to byla sodomická pekelná bestie, to byla ta nejúžasnější věc na světě. Co se stane, když má člověk styk s démonem? No, do nebe už asi nepůjdu.

 Byla tma, ale cítila jsem, jak mám krk a prsa pokryté krvavě rudými fleky. Chtěla jsem vstát, ale neměla jsem na to sílu- jakoby jsem ji ztratila. Ležela jsem tam nehybně jako bezduchá loutka a jen si vybavovala tu úžasnou hodinu, při které jsme se věnovali jen sami sobě. Bylo mi jasné, že to, co teď zažívám není úplně ideální fyzický stav- oči v sloup a síla žádná. I přesto, že mé tělo pravděpodobně bojovalo se slabostí, to byla nejlepší chvíle v mém životě.

Claude ležel vedle mě a s největší pravděpodobností se na mě celou dobu díval. Jakoby věděl, jak mi je- balancování mezi životem a smrtí. Pravděpodobně i on si v duchu přemítal to, co mi prováděl. Žádná něha, žádné sadistické praktiky- perfektní rovnováha. On je ale ten typ, který by se nebál zajít hlouběji do krve... A který se tam určitě už někdy vydal.

Chytl mne za ruku a pevně ji stiskl. Stisk jsem mu opětovala, ještě tak mrtvá jsem nebyla. Vlastně bych se z toho snad i mohla vyspat. Byla to jen nesmírná únava a vyčerpanost- nic smrtelného, ne? 

Políbil mě na čelo a já se na něj usmála. Najednou se zvedl z postele.

,,Kam jdeš?" zeptala jsem se ho unaveně.

Naházel na sebe v neskutečné rychlosti své oblečení, které se povalovalo různě na zemi a pak se na mě podíval. Z posledních sil jsem zvedla hlavu.

,,Sebastian je tady," řekl opět chladně a opustil můj pokoj. 

Hned jak zavřel dveře od mého pokoje jsem si lehla zpět na polštář, víčka mi ztěžkla, vydechla jsem horký vzduch a během několika sekund jsem usnula. Nebránila jsem se tomu.

Zdál se mi sen. Byla jsem s ním v lese, držela ho za ruku. Les najednou uchvátil požár, nebylo kam utéct. Bála jsem se, on se smál. Smál se z plných plic jako maniak, když kolem nás padaly spálené stromy. Přitáhl si mě k sobě a já ucítila to pálivé horko, které z něj vycházelo. Vzhlédla jsem k němu a on se na mě díval černočernýma očima. Chytl mi tváře a políbil mě. Les shořel a my stáli na planině uhelného prachu, všude okolo nás byl hustý kouř. Jednou rukou mě strčil do toho spáleného prachu, opět se zasmál. Kolem nás se z kouře vynořovaly ženy různého věku, v šatech z různých dob, všechny s očima bílýma, mrtvýma. Dívaly se na to, jak se na mě Claude vrhá, svléká a líbá. Nestrpěla jsem to a rozhodila rukama, v ten moment jsem se probudila a nedopatřením jsem dala facku Sebastianovi, který nade mnou stál ohnutý a pokládal mi na čelo studený obklad.

Neřekl nic, jen se na mě podíval s vražedným výrazem ve tváři. Já jsem byla zmatená a mlčela taktéž. 

,,Měla jsi horečku," řekl mi, když mi ukazoval digitální teploměr, na kterém byla uvedena hodnota 41.5°C.

Raději jsem se neptala, jakou cestou ho zavedl.

Chtěla jsem se zeptat, co se stalo s Claudem, ale nechtěla jsem, abych vypadala moc zoufale. Hlavně jsem netušila, jak se s tou informací posléze vypořádám. Co když je mrtvý? Mělo by mě to vůbec nějak zajímat? Nebyl to přeci člověk, city by neměly fungovat stejně. Bylo to nezávazné stejně jako vždy předtím, samozřejmě, že v tom nic jiného být nemohlo. Vysává z lidí energii tak jako ji vysál ze mě- a málem mě to zabilo.

,,Co jsi včera dělala? Jsi nemocná, bolí tě něco?" ptal se ustaraně.

Pane bože, on to neví? On ho neviděl? Má poslední vzpomínka byla na to, jak Claude zabouchl dveře odhodlán bojovat se Sebastianem. Že by ho dostihla slabost a on se vytratil jako pára? Nebo se mnou zase hraje ty své psychologické hry, které mu dělají tak dobře

,,Je mi dobře," odpověděla jsem poněkud zmateně a zvedla hlavu, dívajíc se po místnosti. 

,,Chováš se divně," řekl mi, když mi rukou přiraženou na mém čele opět zkontroloval teplotu.

A je to tady. 

,,Víš... Přitom, jak jsem nad tebou teď několik hodin stál a kontroloval tvé zdraví jsem si nemohl nepovšimnout," ukazováčkem mi začal ťukat po krku a hrudníku, ,,těch moc pěkných fleků... Od čeho pak jsou...," položil si řečnickou otázku.

,,A také jsi byla úplně nahá," dokončil svou výpověď s vcelku naštvaným, ale zatím ještě tolerujícím výrazem. 

No už jsem v sobě neměla ten hřejivý pocit, že o ničem netuší. Ale stále jsem netušila, co se stalo s tím démonem. Teď už jsem se vážně nemohla zeptat, jestli o něm náhodou něco neví.

,,A taky jsem na schodech potkal tvého nelidského kamaráda."

A je to tady. 

Celá konverzace zněla vážně jako dialog mezi rozzuřeným rodičem, jehož dítě provedlo opravdu něco hrozného a pomocí psychického nátlaku a týrání chce docílit příslib toho, že už se nic takového nebude opakovat. 

,,Začal na mě útočit, tak jsem se samozřejmě bránil a dal mu taky do těla... No bez části levé ruky a ucha jsem ho tam nechal relaxovat a šel tě zkontroloval... Když jsi tak nějak žila, nechal jsem ho být, nevím, kde je teď," pověděl mi příběh toho, co se stalo a docela mi spadl kámen ze srdce.

Koneckonců, démona nemůže zabít jen tak něco. Démon je bestie, na kterou neplatí normální násilí. Bez úřednické morálky je to vraždící stroj s několikavrstevnou protekcí proti nožům, katanám, výstřelům z pušek či brokovnic. Tělo je prolezlé tím pekelným hnusem ze světa, který není lidský, a blokuje tak fyzické průniky. Takhle jsem to alespoň pochopila z veškerých bojů, které Sebastian vedl.

,,Takže je živý?" vylítlo ze mě.

,,Přesně proto živý je," vyčítavě si mě prohlédl. 

Nechápavě jsem nadzvedla obočí.

,,Člověk nemůže udržovat fyzický vztah s démonem, nemůže...," říkal, přičemž se zadrhával.

,,Proč?" 

,,Ta horečka, kterou jsi měla... Ta by tě zabila," už se na mě ani nedíval, mluvil do země.

Vypadalo to, jakoby se styděl. Jako by v sobě něco držel. Rozhodně to nebyl ten sebevědomý arogantní Sebastian, kterého jsem dennodenně vídala.

,,Vím, že ti ti dva úplně všechno vyzradili..."

Stále jsem vůbec netušila, co se děje, ale ten náhlý převrat mi nedělal vůbec dobře. Obětní beránek se stal z něj, ale nevěděla jsem proč.

,,Já přísahám, že jsem o tom netušil... Má sobeckost mě porazila," řekl, když zabořil hlavu do mé matrace a vypadal vážně na dně. 

Chytl mě za ruku a podíval se mi do očí. ,,Tvoje matka zemřela pod mýma rukama."