Když mě hlídá démon

Vetřelec

Může to znít zvláštně, ale od tohoto momentu si nic nepamatuji. Poslední věc, kterou si vizuálně vybavuji byly ty žhnoucí orbitaly na jeho bulvách. Pak mám prázdno. Jestli jsem omdlela, usnula, nebo mě nějakým způsobem knock-outoval, mi zůstává záhadou.

Probudila jsem se, jako obvykle, v mém pokoji, který byl beze změny. Všechno se zdálo v pořádku, až na to, že mě bolela hlava, což se mi stává docela často, tak jsem to nijak víc neřešila.

Když jsem vešla do jídelny, necítila jsem žádnou vůni, kterou jsem obvykle čichala až za dveřmi mého pokoje. A co bylo ještě mrzutější, na stole nebylo žádné jídlo. Žádné vdolky či palačinky, čaj ani podělaný chleba nebo rohlík.

,,Sebastiane!" zakřičela jsem přes celý dům, ale nikdo se neozýval. Což také nebylo tak divné, jelikož mě dost často ignoroval a dělal jen to, co bylo v jeho denní rutině, a bod o "naprosté poslušnosti vůči mně" tam nebyl. Obvykle jsem však alespoň slyšela nějaký hluk, který prokazoval jeho přítomnost. Teď nic.

Můj žaludek začal hlasitě kručet, což mě donutilo dojít do kuchyně a namazat si alespoň ten rohlík čímkoli, co bylo poživatelné a HLAVNĚ k dispozici.

Když jsem vešla do kuchyně, ucítila jsem pach zatuchliny, což mě donutilo se trochu zašklebit. Dívala jsem se, jestli neuvidím nějakou plíseň, nebo cokoli zaschlého na čemkoli, co nevypadalo přívětivě. Neviděla jsem nic podezřelého, tak jsem pokračovala k ledničce.

Otevřela jsem ji, pohleděla na její obsah, ale vzápětí jsem ji zase zavřela. PROBOHA. TO BYLA LIDSKÁ RUKA. V LEDNIČCE. Jeden pohled mi nestačil, musela jsem ji otevřít znovu a podívat se na ten skvost. Byla zabalená ve fólii, ale to mě nezastavilo před mým dokonalým odhalením. Pět prstů, naběhlé bledé žilky. No byla to ruka. Ledničku jsem opět zabouchla. Žaludek se mi obrátil. Snad bych se i pozvracela, kdybych ovšem MĚLA NĚJAKÝ OBSAH V ŽALUDKU.

,,Sebastian nikde a já jsem sama doma s rukou v ledničce," řekla jsem si nahlas sama pro sebe. ,,Tento den nemůže být lepší!"

No samozřejmě, ironicky, "lepší" být mohl. Okno od kuchyně se totiž rozletělo na kousky, když jím prolétla sekačka na trávu, která byla mimochodem v režimu "on", takže si vesele jezdila po kuchyni mezi tím, co jsem ještě přemýšlela nad rukou v lednici. 

Konečně jsem si uvědomila svou situaci a vyběhla z kuchyně, kterou jsem za sebou zabouchla. Běžela jsem do svého pokoje, který jsem zamkla, dveře zabarikádovala. To samé jsem udělala s oknem, vlezla si pod postel a modlila jsem se k Bohům řeckým, římským, bohům ze severské mytologie i těm monoteistickým. 

Chvíli se ozývaly rány vycházející z exteriéru, ale ty po chvíli umlkly a pohltilo mne hrobové ticho, které bylo snad horší než ty divné zvuky. Stále jsem byla schovaná pod postelí, tělo se mi třáslo a pohled jsem měla namířený na vchodové dveře. Chtěla jsem popadnout mobil a zavolat někam na tísňovou linku, ale nechala jsem ho ležet bůhví kde, v kapsách jsem měla jen žvýkačky a kapesníky.

Dýchala jsem zhluboka a snažila se potlačit paniku, když jsem byla uvězněná v pasti pod postelí. 

Náhle se rozrazily dveře i se všemi barikádami, které jsem k nim poskládala. Málem jsem si nadělala do kalhot z toho leknutí. Byla jsem v absolutní prdeli. To, co vešlo totiž nebyl Sebastian. Měl na sobě společenské boty a kalhoty od obleku... Ten zbytek jsem logicky neviděla, jelikož rám postele blokoval můj výhled.

Osoba se chvíli procházela po mém pokoji, když náhle se zastavila těsně před mou královskou postelí, skrčila se a nakoukla dovnitř. Náš pohled se setkal a já pocítila intenzivní pocit hrůzy. Díval se na mě nazrzlý mladý muž s děsivě zelenýma očima a zakrváceným obličejem. Z kapsy si vytáhl brýle, jejichž sklíčka si otřel do ubrousku a poté si je nasadil. Když se mu vyčistil zrak a zadíval se na mě podruhé, na tváři se mu objevil široký úsměv. To byl můj konec... Přišel si pro mě?