Forbidden Love!

18. Scholarship

Už je to týden co jsem v děcáku. Šla jsem hned druhý den. Mám dovolený vycházky do 9, ale to jsem většinou na brigádě. Chodím pořád do stejné školy a s Louim začínáme naznačovat okolnímu světu, že  tvoříme pár.

Lott to nechápala dost dlouho,ale když  jsem ji to vysvětlila neprotestovala k mému odchodu. Líbila se mi jedná věta co řekla než jsem odjela.
"Louisi jestli tohle dělá zbytečně a ty ji nějak zraníš vlastnoručně tě uškrtím." Zrovna jedu do školy autobusem protože mi nedovolili si nechat auto, které  je samo jenom půjčené od Deakinu.

Vystoupím na zastávce kousek od školy kde na mně čeká každý den Loui.
"Ahoj." Pozdravím ho a on si mně k sobě přitáhne. Dá  mi jemnou pusu a opře o sebe naše  čela.
"Ahoj." Usměje se od ucha k uchu a odhalí svoje bílé zuby. Oba mlčíme a užíváme  si chvilku klidu.
"Co kdybych naschvál neudělal zkoušky a propadl  k tobě?" Otočím se na něj a hned mu jednu plesknu. 
"No to ne když budeme spolu ukončovat tak je neuděláme ani jeden protože se na to nebudem  soustředit."
"Fajn změníme téma jak to jde v domově?" Zeptá se a propojí naše ruce.
"Jedna holčička je tam na mně doslova závislá. Je ji pět a je strašně roztomilá." 
"A jmenuje se?" 
"Megan." Usmeju se na něj a už jsme u školy kde venku čeká Lily a Harry.

Dneska mám volno a vypadá to že už pracovat ve Starbucks pracovat ani nebudu. Šéf se musí někoho propustit a bojím se že to budu já.  Dneska jde Louis se mnou poprvé před domov a na malou návštěvu. Hned z dálky vidím jak malá Megan běhá se stužkou v ruce po zahradě. Když dojdeme k bráně Megan mně zaregistruje a běží ke mně.
"Lauro už si zpátky konečně." Sehnula jsem se k ní a objala ji.
"To jsem ti tolik chyběla?"

"Ano." Řekne a podívá se na Louise.
"To je tvůj  princ?" Zeptá se.
"To je Louis." Louis si klekne a Megan k němu natáhne ruku.
"Ahoj malá." Louis ji vezme za ručičku a jemně s ní zatřese.

"Takže je to on. Oněm jsi mi vyprávěla?" Louis se na mně podívá a usměje se a čeká co řeknu.
"Ano to je on. My teď půjdeme dozadu na zahradu ano potom za tebou přídu."
"Dobře a ty Loui dávej na ni pozor." Ukázala na něj prstem a odběhla pryč. Začla jsem se smát a chytla Louise za ruku a táhla ho dozadu k altánu. 

"Takže princ?" Uchechtne se. 
"Chtěla říct pohádku tak jsem trochu předělala naše seznámení do příběhu princezen." Loui mně líbne do vlasů. Sedneme si do altánu těsně k sobě a užíváme si přítomnost jeden druhého. 

O půl roku později...

Uběhlo půl roku a už zbývá jen 25 dní a pustí mně. Jo je to skoro měsíc, ale co. Přesně 13 května opouštím dětský domov a zase budu u Deakinu. 

Dneska čekám až Loui příde. Do školy jsem nešla protože jsem nemocná už čtyři dny. Prý pro mně má nějakou novinku. Nevím co to bude, ale zase něco co se týká závěrečných zkoušek.

Akorát když vylezu z postele a jdu k oknu ho vyhlížet se otevřou dveře stojí v nich. Skočím mu okolo krku a dám mu pusu na tvář.
"Jak to že nejsi v posteli?" 
"Vyhlížela jsem tě a navíc je mi líp." Posadíme se na postel a Loui  si sundá batoh. Vezme moje ruce a drží mi je u sebe na klíně.

"Tak co jsi mi chtěl říct? Poslal jsi mi milion zpráv tak to vyklop čekala jsem, že to bude první co řekneš."  Podívá se na mně a usměje se. Napjatě čekám co z něj vypadne když se takhle směje. 
"Dostal jsem stipendium." Oči se mu rozzáří. Tak tohle jsem nečekala. Čekala jsem , že řekne že už můžu jít k nim domu. 
"To je paráda." Snažím se znít přesvědčivě šťastně ale on mi to nesežere.

"Lauro." Řekne.

"Nic jen....." Odmlčím se.

"No tak." Pobídne mně.
"Jen že v srpnu odjedeš a neuvidím tě půl roku dokud nepřijedeš na vánoce a potom možná vůbec protože já taky odejdu na vejšku sice ne na tak dobrou jako ty, ale prostě nás to rozloučí. Lott měla pravdu. Tohle je bylo zbytečný." Loui mi zvedne hlavu a podívá se mi do očí. 
"Budeme se vídat jak jen to půjde budu za tebou jezdit. Za všemi tady." Těžce vydechnu a podívám se na holou zeď. 
"Kde budeš brát peníze na to aby jsi sem pořád jezdil. Nejsem hloupá bavili jsme se o tom před měsícem. Ta škola je až ve spojených státech." Cítím v očích jak mně pálí slzy. Silně stisknu víčka abych je udržela. 
"Ale pokaždě když přijedu budeš u nás doma." 
"Ne nemůžu u vás otravovat pořád. Nemůžu tam být do té doby než začnu pracovat. Musím si najít něco svého a při škole chodit do práce nebo zůstat na koleji."
"Lauro já tě miluju, máma tě má ráda jako vlastní a nenechá tě jen tak odejít, protože ví že tě miluju." Podívám se mu do očí a tvář mi smáčí první slza. Ze všeho toho mi začíná být zase zle.
"Potřebuju si lehnout být sama Loui prosím jdi a přijď zase zítra." Pustí moje ruce a zvedne se z postele. Vezme batoh a dojde ke dveřím. Ještě se na mně otočí a vzdychne. 

"Tak zítra." Potom otevře dveře a zmizí. Lehnu si a začnu brečet moc brečet. Schoulím se do klubíčka a obejmu polštář. Uslyším vrznutí dveří a následně pohnutí matrace. 
"Co ti udělal?" Tenký hlásek malé Megan mně uklidní. Před ní brečet nechci. 
"Nic jen je mi špatně." Otočím se na ní a otřu si slzy.
"Rozešel se s tebou?"
"Ne to ne jenom asi bude odjíždět pryč víš a bude mi chybět." Pohladím ji po hlavě. 
"Já tu budu." Usměje se na mně. Chudinka neví že za chvíli odejdu. Jsem zvědavá co bude dělat. Ani mně se ji tu nechce nechat samotnou. Bude se mi po týhle holčice co mi přišla první dny otravná stýskat. 
"Meg už běž ať tě nenakazím uvidíme se na večeři ano." Kývla, seskočila z postele a odcupitala pryč z pokoje. Příde mi že mi ten nahoře nepřeje abych byla s Louisem.