Forbidden Love!

12.New beginning.

Louis POV 

Hned jak jsem viděl že ji zase krvácí hlava volal jsem záchranku která tu byla naštěstí hned. Nemocnice je odtud kousek, odvezl bych ji i autem, ale teď asi ne. Ruce se mi klepou a mám strach aby to s ní nebilo hodně špatný. Jay mně zabije jestli to bude zlí. "Jak se to stalo pane?" Zeptá se mně záchranář. "Nevím byl jsem zády k ní." Řeknu a držím ji za ruku. "Znáte ji?" "Ano" Odpovím hned. "Jaký máte příbuzenský vztah?" "Nevlastní sestra." Začíná  blednout. Nastoupil s ní do sanitky a pořád ji držím za ruku. Aniž bych o tom věděl začnou se mi kutálet slzy po tvářích. Rychle je jednou rukou kterou mám volnou setřu a další se snažím zadržet.

Když zastavíme záchranáři vyjedou s Laurou na lehátku rychle ven a potom zpátky do budovy nemocnice, kde už je doktor. Prohmatává, prohlíží si Lauru a potom křikne na  sestru. "Ať připraví sál musí se operovat má vnitřní krvácení do břicha a hlavy." Chytnu se za vlasy a zatahám se za ně. Nepostřehnu že Lauru odvážejí. Rozběhnu se za doktory , ale sestra mně zastaví. "Na sál nemůžete! Kontaktuje rodinu a čekejte na chodbě prosím." Poslechu sestru a zůstanu stát. Se vzdychnutím vyndám mobil a výročím mámu. "Ahoj Loui copak potřebuješ?" "Mami přijeď prosím do nemocnice." "Proboha co se ti stalo?" Začnu brečet slině tisknu víčka k sobě. "Mně nic, ale Lauru srazilo auto, krvácí do břicha a nejspíš i do hlavy." "Pane bože, hned tam jsem hlavně buď v klidu máme šikovné doktory postarají se o ni." Máma zavěsila a já se raději posadil.

"Loui tady jsi tak co víš něco? Přišla jsem jak jsem mohla." Hodinu a půl jsem tam seděl sám a ignoroval všechny okolo. "Nic nevím ještě žádný doktor nevyšel ven." Řeknu a opřu si lokty o kolena a přikryji si dlaněmi obličej. Máma mně pohladila po vlasech a řekla že to bude dobrý. "Mužů za to neotočil jsem se za ní. Ignoroval jsem ji a šel prostě dál." Máma vzdychne a posadí se vedle mně.  "Hlavně si to nedávej  za vinu Loui." Řekne a potom oba mlčíme a čekáme až přídě doktor.

Po další dlouhé hodině a půl se otevřou dveře od sálu a vyjde doktor. Okamžitě se zvednu a jdu směrem k němu. Máma mně sotva stíhá. "Jak je na tom bude v pořádku" Vychrlím ze sebe. "Slečna je stabilizovaná a je v kómatu nemůžeme říct kdy se probudí." Srdce se mi zastaví. "Probudí se že jo?" Zeptám se a mám na krajíčku. "Ano není to tak zlé, krvácení do břicha jsme zastavili, ale obavám se že  si vás , ale nebude pamatovat."

Celí unavený a vyřízený se dobelhám doma k posteli. Nenamáhám se ani sprchovat. Přemýšlím jak to bude až se probudí bude se ke mně chovat stejně? Když si nebude pamatovat jak jsem se k ní choval budu se snažit to všechno napravit a chovat se k ní slušně. Dostal jsem druhou šanci tak ji musím využít.

Laura POV

O několik dní později.. 

Probouzím se a postel v klášteře je docela pohodlná oproti včerejšku. Dneska si pro mně mají přijít Deakinovi. Když otevřu oči zjistím, že v klášteře nejsem. Místo toho jsem v nemocničním pokoji kde je plno přístrojů a na stolku květiny. Vedle postele spí na židli hnědovlasý kluk. Proč tu jsem a jak dlouho? Dveře pokoje se otevřou a v nich stojí Jay. "Lauro jsi vzhůru konečně." Přiběhne ke mně a obejme mně. "Ahoj." Řeknu ji a podívám se na toho kluka. "Louis je tu skoro pořád." Otočím se zpátky na Jay. "A kdo je to?" Zeptám se. "Tvůj nevlastní bratr." "Ale měli jste si pro mně jet dneska." "Zlatíčko jsi v nemocnici 8 dní a u nás skoro půl roku." Pohladí mně po tváři. "Proč tu vlastně jsem?" "Srazilo tě auto." Sklopí oči a ten Louis se probudí. "Luro jak ti je?" Splašeně se zeptá. "Je mi fajn." Zadívám se mu do očí a nevnímám Jay co říká. Slyším klapnout zámek u dveří. V pokoji jsem jen já a Louis . "Takže ty jsi můj nevlastní brácha?" "Asi už to tak bude." Řekne.  "Jak jsme se spolu vycházeli nepamatuju si nic." Louis jako by přemýšlel. "Neviděli jsme se byl jsem pryč." "Aha v tom případě jsem Laura." Natáhnu k němu ruku a přátelsky se usměju. "Louis." Usměje se a potřese mi rukou. "Tak že chceš ještě něco vědět?" Zeptá se a já zakývám hlavou, že ne  prozatím mi to stačilo. Louis je moc pěkný jeho modro šedé  oči jsou až hypnotické. Jeho úsměv mu rozzáří celí obličej a u očí se mu objeví mírné vrásky. "Nevíš kdy mně pustí?" Zeptám se a čekám co řekne. "Dneska ještě ne v pátek." Dveře se otevřou a do pokoje vtrhne holka asi v mém věku. "Lauro konečně jsem tak ráda že už jsi vzhůru tolik mi chybělo povídání s tebou." Holka mně obejme a já nechápavě koukám na Louise. "To je Lottie sestra." Řekne Louis. "Takže si opravdu nic nepamatuješ." Řekne zklamaně a posadí se na kraj postele. "Třeba si časem vzpomenu." Lott se usměje, ale Louis zamračí. 

Pátek...

Čekám na chodbě na Jay než mně vyzvedne. Když slyším kroky otočím se směrem k východu a místo Jay je tam Louis. "Ahoj můžeme?" Zeptá se. "Myslela jsem že Jay pro mně přijede Jay." Louis se podrbe na hlavě a vezme mi tašku. "Asi jsme ti neřekli že rodiče a ostatní děti jedou na dovolenou a já se o tebe budu starat týden co máš být ještě doma." "Ne to mi nikdo neřek." Louis zkřiví tvář. "Nevadí ti to že ne?" "Ne jen se bojí aby jsi mně neotrávil." Louis se zarazí a kouká nějak divně. "Promiň to byla sranda." Šťouchnu do něj a on se zasměje. "Tak pojď doma tě čeká oběd." Rozejde se směrem k východu a já ho popoběhnutím dohoním. "Máš přítelkyni?" "Ne měl jsem, ale teď nemám je to asi tak čtrnáct dní. A neboj se všechno v pokoji je na svým místě akorát tam máš nový počítač a Lott ti koupila nějaký oblečení prý aby jsi nemrzla." 

Celou cestu co jsme jeli domu Louis nezavřel pusu pořád něco mlel. "Jo a až budeš moct můžeš dál pokračovat v autoškole a místo ti drží ve Starbucks." "Já někde pracovala?" Zeptám se Louise těsně před tím něž zastaví. "Jo." Obije mně jedním slovem a těžce polkne. "Tak šup vystupuj a běž dovnitř tašku ti vezmu." Dá mi do ruky klíče a já vylezu z auta. 

"Jak ti chutná?" "Není to špatný." Usměju se a dám si další sousto do pusy. "Co chceš dělat po obědě?" "Asi se půjdu natáhnout nebo si pustit nějaký film." Chvíli mlčím a potom dodám. "Chceš se přidat? Teda myslím to tak jestli se chceš kouknout na nějaký film." Řeknu nervózně.  "Jestli to nebude vadit?" Zakývám  hlavou, že ne a naberu poslední kousek jídla na vidličku.