Wrong Choice *texting* //N.H. a H.S.

31.part

Dorazili jsme s Niallem nahoru. Sedli jsme si na takový obrovský kámen, který tam byl a dívali se na tu krásu pod námi. Byl to opravdu nádherný výhled, na skoro celý Londýn. Byly jsme ticho, ale nebylo to takové to trapné ticho, ale to ticho, které jsme si oba užívali. Nakonec ho Niall přerušil a promluvil:

"Ještě jsem tady nikdy nikoho nevzal. Jsi první." Řekl a mě to docela udivilo.

"Aha, neměla by být první ta, s kterou chodíš, tedy Nelly?" Zeptala jsem se.

"Nevím, rozhodl jsem se, že první bude ta, kterou miluju." Řekl, už je to tady zase, sliby, které nikdy nesplní.

"Nialle, nech toho prosím. Chodíš s Nell, tedy s mojí nejlepší kamarádkou, tak přestaň tohle říkat prosím tě." Řekla jsem.

Chvíli jsme oba mlčeli a pak Niall prolomil to hrobové ticho.

"Tak kdo je ten, kterého nemůžeš získat, jak si říkala Nelly?" Zeptal se a v jeho očích se mihla špetka naděje.

"To by jsi neuhodl." Zasmála jsem se.

"Tak mi ho nějak popiš." Řekl.

"Tak je to takový jeden přidrzlý a arogantní blonďák. Ale je taky strašně roztomilý, občas i hodný. A je to Ir." Řekla jsem a chtěla jsem ještě něco dodat, ale to jsem nestihla, protože se na moje rty přisáli rty popisovaného Nialla. Užívala jsem si měkkost jeho rtů. Poté jsme se od sebe odlepili pro nedostatek kyslíku. Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že jsem se sice líbala s klukem, kterého už tak dlouho miluju, ale zároveň, a to hlavně, s klukem mé nejlepší kamarádky.

"Nialle!" Zakřičela jsem na něj, jako kdyby za to mohl. Ale vlastně za to mohl.

"Ano?" Zeptal se jakoby nic.

"Jak ano? To je jediné co řekneš?" Zeptala jsem se ho.

"Promiň Beth, ale můžu za to snad jen já?" Zeptal se nevěřícně.

"Hlavně ty, to ty si políbil mě, ne já tebe, věděl si co k tobě cítím a jak snadno ti podlehnu. Neměl si dovolit, aby se tohle stalo." Křičela jsem na něj histericky.

"Beth, ale já tě miluju! Proč to nechápeš. Nebo spíše nechceš pochopit." Zeptal se trochu zoufale.

"Tak proč s někým chodíš, kašlu ti na tvoje výmluvy, už mě unavují. Nemiluješ mě, vždycky když se mi na tebe podaří aspoň trochu zapomenout, zase mi řekneš ty svoje řečičky a oblbneš mě jimi. Pak už mě máš zase omotanou kolem prstu a odkopneš mě." Zakřičela jsem na něj rozzuřeně.

"Tak to není, jen prostě nedokážu udělat ten krok a začít s tebou chodit, protože jsi nedostupná" řekl. To mě překvapilo. Ale asi je to přeci jen pravda.

"Nialle, promiň, já se nechci hádat, ale s tebou je to těžký. Nepůjdeme už domů?" Zeptala jsem se ho. Neodpověděl jen němě přikývl. Vyrazili jsme teda na cestu zpět po tom šíleném kopci.