Rady do větru

Řemeslo x umění

Zdravím. Ano, opravdu jsem se dala na něco hrozně originálního – budu vám radit, jak napsat knihu. Převracíte oči? Nedivím se, protože já také. Něco podobného jsem ovšem již dělala a několika lidem jsem tím opravdu pomohla, takže to chci jen napsat tak, aby tady bylo více rad a méně blábolů a budu doufat, že to k něčemu povede.

Víte, je málo takovýchto „příruček", které si myslím, že plní svůj účel, protože se mi vybavují snad dvě tady z Wattpadu a jedna z širokého internetu, které se mi opravdu zdály k něčemu. A co považuji za hlavní problém? Že žádná s výjimkou těch tří vám v podstatě neřekne, jak naslouchat svému srdci. Ano, můžete se dozvědět, že nemáte vytvářet Mary Sue, že musíte napsat začátek, který zaujme...ale upřímně, z některých příruček jde z teorie tak hlava kolem, že kdybych prvně četla je a až pak se rozhodla psát...nikdy bych nezačala. I já si však dovolím napsat víceméně obecný úvod, než se dostaneme k jednotlivým aspektům, které dělají příběh příběhem. Jen, aby bylo jasno, moc neberu v potaz fanfikce, protože s nimi nemám žádné zkušenosti a nechci jen papouškovat jiné.

Spousta lidí prohlašuje, že psaní je řemeslo. Dovolím si s tím nesouhlasit. Psaní je umění. Ano, pokud píšete podle zaběhnutých postupů, skoro až podle tabulek, je to řemeslo, ale já odmítám přesvědčení, že tam nemůžete dát tu uměleckou část.

Vysvětlím. Ano, měli byste dodržovat gramatiku, stylistiku a podobné otravné obludy, aby se to dalo číst. Ano, je dobré napsat třeba překvapivou pointu. To všechno je řemeslo. Ale způsob, jakým popisujete třeba emoce nebo jak vytvoříte vaše postavy, to může být umění. Podle mě sklouznete k stoprocentně řemeslnickému dílu, když se budete prostě držet předepsaného, což, pozor, není špatně, ale...

Začneme jinak. Podívejte, ať to zní jakkoli neuvěřitelně a spousta z vás si asi bude říkat, že to nemůže být pravda, je více lidí, kteří chtějí číst díla, kde se dočkají zaběhnutých postupů. Není to vůbec v tom, že by byli hloupější, to vůbec (protože také netvrdím, že díla se zaběhnutými postupy jsou horší nebo nemohou být originální, na to pozor), jde hlavně o to, že když autor dělá něco jinak, spoustě lidí to nesedí. Je to logické. Přestavte si, že třeba pracujete jako řidič kamionu a najednou po vás chtějí, abyste se naučili pilotovat letadlo a převáželi lidi, dejme tomu, po dobu roku (dejme tomu, že jste se už naučili létat.). Bude vám to připadat po rocích za volantem divné, nezvyklé.

A tady právě přichází ten zlom. Buďto se po roce šťastně vrátíte za volant a budete děkovat Bohu, že to bylo jen na rok, nebo si létání zamilujete a zůstanete u něj. Stejné je to i s knihami. Buďto vám jedinečnost onoho díla bude vyhovovat, nebo ne. A právě s tím je ten problém. Čím více je kniha svá, tím méně lidem se bude líbit a tím více vás za věci tam budou kritizovat.

Co se ovšem týče mě, nesnažím se ani tak být originální, něco lidem ukazovat, jen mě obvyklé postupy prostě a jednoduše nudí. A stejně, nejde povídku psát jen jinak nebo jen typicky, prolíná se to, záleží jen na tom, co převažuje.  Dobře vím, jak bych to a to měla napsat, ale stejně to tam dám tak, jak chci, protože mi to prostě našeptává nějaký hlas uvnitř.

Víte, nějak se nad ostatní nepovyšuji. Nemyslím si, že to, co dělám já, je správně. Naopak, docela s tím mám problém, protože jak si tak piluji svůj styl psaní, mám pak problém třeba ve školních slohovkách, protože jsem zjistila jednu zajímavou věc – když mě psaní té slohovky baví, dostanu dvojku a občas ještě nějakou poznámku profesorek, co mě urazí („Tahle věta byla ironie, nebo to myslíš vážně?" nebo „Slovo čelit by osmnáctiletý kluk nikdy neřekl."). Když mě to nebaví a snažím se psát tak, jak by slohovka vypadat měla, dostanu jedničku. Ještě se mi nestalo, že by to bylo jinak. Řekla bych, že je to jen slohovkami, ale bohužel není. Nejde totiž jen o ně, mám třeba problém napsat nějaké typické, archetypní scény, které jsou občas v příběhu potřeba. Spousta lidí, jak jsem již zmínila, chce více číst ty věci, které hledají.

Ale to jsem odbočila. Myslím si totiž, že buďto píšete tak, nebo tak, a ani jeden z těch postupů se nedá naučit, že je to prostě ve vás. Pokud se to budete snažit neučit, nebude to působit dobře. Stejně jako kopírování cizího stylu psaní. Tak dobrý jako dotyčný stejně nebudete.

No, ale zpět k psaní jako takovému – takže ano, myslím si, že psaní může být i umění, záleží na tom, jak se na něj díváte. Nepopírám, že tak z devadesáti procent je to vážně řemeslo, ale víte co? Já píši právě kvůli těm deseti nebo ještě méně procentům, které mi dávají možnost přenést své sny na papír nebo naťukat do klávesnice. A snažím se tato procenta rozšířit natolik, že mě bude bavit každá věta, kterou napíši.

No, a vidíte, už zase jsou to žblepty do prázdna. Původně jsem se chtěla dopracovat k tomu, jak vlastně takový příběh vymyslet. Asi ode mě neuslyšíte nic nového, ale snad vám alespoň jeden poznatek k něčemu bude.

Možná jste už slyšeli o uměleckém deníku. Je to takový deníček, nebo soubor v počítači (ale doporučuji spíše ten deníček, protože počítač u sebe prostě nemůžete mít dvacet čtyři hodin denně a těžko se vám tam dělají různé kroužky a šípečky, ve kterých se vyznáte jen vy, což je na deníčku nejlepší.), kde si zapisujete všechny vaše nápady a další věci. Já osobně tam třeba píši i básně, a někteří autoři si někdy i zaznamenávají, nad jakým problémem v povídce uvažují, nebo dokonce denní zážitky, což já osobně dělám jen výjimečně, ale může to být také užitečné.

Možná jste již někde slyšeli, že si máte zaznamenávat opravdu všechno, co vás napadne. Já to nedělám ani tak kvůli tomu, že bych něco zapomínala, párkrát se mi stalo, že jsem si nevzala deník a pamatovala si to třeba i týden (ale každé ráno jsem si to musela opakovat), ale hlavně proto, že z jedné malé poznámky se může vyvinout celý nový příběh.

U mě je třeba zvláštní, že většinou opravdu nepoužiji to, co si zapíši. Pochopte, když mám nějakou zápletku, rozvíjím ji, většinou se dopracuji až ke konci...a pak to celé vymyslím znovu, ale jinak. Někdy to takto dělám i pětkrát, protože už jsem si vypěstovala nějaký cit pro to, co se mi líbí a do čeho jsem naprosto nadšená, a dokud nejsem úplně spokojená, vrtám se v tom. V čem spočívá to kouzlo? Že když to takto přepracovávám, občas v průběhu vymyslím jeden malý detail, který použiji do další verze vymýšlení a tak dále. Nakonec snad nikdy nepoužiji ani jednu tu verzi, doopravdy vymýšlím příběhy za pochodu, ale už tam dám ty malé detaily, které se mi zalíbily. Tím chci říct, že dokud vás samotné neohromí, co jste vymysleli, pravděpodobně byste na tom měli ještě zapracovat.

Nebo, a to je ještě častější, něco vymyslím, nechám to ležet ladem a i třeba za několik let to znovu použiji, ale úplně v jiném příběhu, za úplně jiných okolností a v podstatě úplně jinak. Takže ano, jsem pro to, aby si autor zaznamenával každou hloupost, protože pak ji může rozvíjet.

Znala jsem jednu dívku, která tvrdila, že to nedělá, protože to, co vymyslí, za pár minut změní, a že by pak celé dny nedělala nic jiného, než jen zapisovala. Ovšem, vzhledem k tomu, že si pak stěžovala, že nemůže vymyslet žádný nový příběh, jí to moc nevěřím. Kdyby totiž doopravdy tak často měnila, už by se z toho prostě muselo stát něco použitelného do povídky. Myslím si, že tím, že si to nezapsala, neměla šanci si všechny ty myšlenky utřídit, a proto z toho nikdy nic nebylo, a nebo neměla až tolik nápadů, kolik tvrdila, protože není možné, aby byly všechny tak špatné a nepoužitelné. Je to prostě o lenosti, ale když už si to začnete zapisovat, vypěstujete si na tom závislost.

Co se týče samotného zápisu do tohoto deníku, já obvykle škrábu nepřehledné bloky textu, což asi není moc dobré, ale někdy prostě není čas tomu dávat nějakou formu, píši i na neskutečných místech (Jeden zápis jsem dokonce dělala v parku, s papírem opřeným o strom), ale pokud už mohu, většinou volím spíše myšlenkovou mapu nebo...básně. Ano, já občas nápady zapisuji do básní, a opravdu z toho něco je. Nebo, a to je ještě lepší, si to zakresluji. Některé věci prostě nepopíšete, když máte v hlavě obraz, ne slova. Do slov to stejně převedete, až to budete sepisovat.

Mimotechnická poznámka , v případě nezájmu přeskočte, není důležitá: Protože umělecký deník vedu ručně a i některé mé povídky byly psány do sešitu, vypěstovala jsem si takový hrozný zlozvyk – ohryzávám druhý konec psacích potřeb. Došlo to tak daleko, že toto ťukám na počítači a stejně u toho hryžu propisku, která ani není moje. Inkoust není dobrý. Stejně si myslím, že většina autorů už nějaký podobný zlozvyk má. Je to normální a může vám to náhodou pomoct.