Zdravím vás u další kapitoly. Aby bylo jasno, právě prokrastinuji, protože bych si asi spíše měla dělat něco do školy, ale co můžeš udělat dnes, klidně odlož na zítra. A také u toho lehce usínám, takže doufám, že to bude stát alespoň za něco. A o co vlastně jde? No, vzpomněla jsem si na jeden svůj příběh, kde jsem zakomponovala deník, a pak na další, kde jsem to udělala také. A uvědomila si, co na tom bylo správně a co špatně. Tak se o to chci podělit.
Aby bylo jasno, v podstatě tady nebudu mluvit o tom, když je celý příběh deníkem, protože s tím nemám zkušenosti, jen o příbězích, ve kterých je deník součástí. Každopádně, myslím si, že se to dá aplikovat na obojí, když člověk chce. A jaké jsou tedy mé rady?
1) Formování děje - Pamatovala bych na to, že deník opravdu není v příběhu pro srandu králíkům, stejně jako všechno. Bohužel, občas se setkávám s tím, že ho tam autoři dají, protože si myslí, že je to zajímavé, cool a kdesi cosi, ale ve výsledku by se to bez toho deníku klidně obešlo. Nebo ještě lépe, postava ho píše v naprosto absurdních situacích, třeba uprostřed bitvy, prostě aby tam byl.
Ne. Deník by měl formovat děj stejně jako každá jiná scéna. Měl by být plnohodnotnou částí. A mimochodem, není to cool ani nic podobného. Něco se jinak než deníkem vyřešit nedá, ale když nemusíte nebo nemáte vyloženě pocit, že by to příběh obohatilo, nedávejte ho tam. Dneska už se z toho pomalu stává klišé.
2) Deus ex machina - V divadle se jedná o něco, co nečekaně zasáhne do děje, aby se hnul z mrtvého bodu. V příbězích je k tomu často využíván právě deník. Myslím, že to všichni známe. Nevíme, kam dál? Postavy si přečtou úryvek z deníku, který už viděli tisíckrát a náhle je zničehonic napadne řešení!
Není to vyloženě špatně, ale musí mít důvod, že na to přišli až teď. Dozvěděli se nějakou informaci, kterou předtím nevěděli, zjistili důvod, proč to pisatel deníku napsal... Ale když to tam dáte jako blesk z čistého nebe, je to podvod. Neříkám, že je to nereálné, protože ono se to stát může, ale všichni čtenáři pocítí, že jste je obelhali a to se prostě nedělá.
3) Lehčí? - V žádném případě. Ano, možná je to lehčí vzhledem k tomu, že nemusíte tolik dbát na stylistickou stránku věci. Můžete místo uvozovek rozhovory psát formou scénáře a tak podobně, ale lehčí to není. Víte proč? Podle mě především proto, že musíte mnohem lépe znát postavu, která to psala. Musíte dokonale znát její způsob vyjadřování, její povahu musíte mít probádanou až do samého nitra její duše a většinou také mnohem více popisujete emoce, pokud to je osobní deník, což většinou je.
Pokud se do něčeho takového chcete pustit, zeptejte se sami sebe na dvě věci - jestli postavu opravdu znáte a jestli jste schopní se do ní bezpodmínečně vcítit. Měli byste jí rozumět ještě mnohem více než při psaní příběhu běžnou formou a to už je co říct. Jinak její deník bude působit suše a nezajímavě.
4) Zkreslení - Uvědomte si dvě věci - zaprvé, jste omezení jediným úhlem pohledu a to, co si myslí ostatní postavy, může být jen domněnka pisatele deníku. Tím pádem se na všechno může dívat dost zaujatě a zkresleně a vy byste čtenáři měli představit i to, jak je to ve skutečnosti, alespoň malinko. To je nadlidský úkol. Jen to, prosím, neřešte tím, že tam dáte i jiné deníky, bude v tom guláš. Jestli chcete, mohla bych do budoucna sepsat kapitolu, jak tu skutečnost odhalit, ale zatím ji nemám naplánovanou.
Druhá věc je, že většinu věcí prostě popisujete zpětně a pisatel tak má trochu nadhled nad tím, co se stalo, a přesto do toho musíte člověka vtáhnout. Je to lehčí v tom, že si můžete dovolit něco popsat stručněji a u jiné věci se více pozastavit, než byste mohli v běžně psaném příběhu, ale stále si u toho musíte udržet čtenářovu pozornost. I proto bych v deníku řadila velké události až na pozdější místo, čtenář musí trochu splynout s postavou, aby to prožíval alespoň trochu jako ano.
5) Časové skoky - Jistě, v deníku se hodně časově skáče, protože například nepopisujete, že jdete do kina, ale že jste tam byli. V malém měřítku, samozřejmě, ty časové skoky jsou většinou rozsáhlejší. Je to tak správně, protože nikdo do deníku nenapíše, co určité události předcházelo, pokud to není nutné, spíše to klíčové z ní. Ale nepřehánějte to a neulehčujte si tím práci. Když napíšete, že se postavy potkali, pak v příběhu skočíte o měsíc a už se spolu líbají, je to špatně. Zase tím čtenáře podvádíte. On chce vidět tu cestu, jak se k líbání dostali.
Tedy ano, rozhodně používejte časové skoky, ale spíše přemýšlejte nad tím, proč je nevyužít, než proč ano. Rozhodně je lépe, když jich napíšete méně, než když budou prostě všude. Podívejte se na to takhle - pokud jste psali chvíli i běžným stylem, už byste se měli umět trochu vyhnout nedůležité vatě, takže je menší šance, že to, co popíšete, jí bude. Zato jste se ještě nejspíš neučili pracovat s tím, jak to nepřehnat s časovými skoky, nebo rozhodně méně. Proto byste se na to měli více soustředit.
6) Účel- Už na začátku si určete, proč vlastně ta postava deník píše? Chce se vypořádat se svými pocity? Je to deník, který nemá nikdo vidět? Nebo jde například o kapitánský deník? Nebo je to psáno za účelem, že to později bude někdo číst? Je to celkem důležité, protože pokud člověk ví, že existuje možnost, že si to po něm někdo přečte, méně se svěřuje se svými nejniternějšími pocity, maximálně jen okrajově. Ale pořád tady existuje možnost, že deník bude využit jinak, než proč byl napsán, že ano?
7) Neukončení - Na deníku je celkem dobré, že nemusí být dokončen. Pak si můžete hrát i s důvodem, proč ho někdo nedopsal nebo například vytrhal stránky. Ale pamatovala bych na to, že až na výjimky by měl být příběh, jaký se na stránkách odehrál, nějakým způsobem čtenáři dovyprávěn, ať už se pisatel objeví na scéně, konec známe ještě před začátkem nebo se k němu postavy dopátrají.
8) Lyrickoepická záležitost - Řekla bych, že deník je vlastně skoro více báseň než příběh, jen tedy většinou není ve verších. Přirozeně, něco se tam děje, ale většina pisatelů deníku spíše událost nastíní a jinak se věnují emocím, popřípadě vypíchnutí událostí, které jsou právě pro ně klíčové. A pro každého je klíčového něco jiného, a to je to, proč byste měli znát svého hrdinu opravdu podrobně - měli byste vědět, co je to pro něj. Nepopisujete prostě děj jako celek, jen útržky a to tak, aby z toho čtenář pochopil, co se stalo.
9) Už nejste strůjce - V běžně psaném příběhu jste za ideálních podmínek vy pánem svého světa a postavy jsou vaše loutky (jsem jediná, čí postavy ten fakt stejně vesele ignorují?). V deníku se to obrací - vy jste loutkou pisatele. Už nemáte svobodnou vůli, už nepíšete za sebe, ale za něj nebo za ni. Je tedy potřeba se pisatelem svým způsobem stát, ale především, vůbec si uvědomit, že sice pořád máte osud příběhu ve svých rukou, ale vaše postava má mnohem větší právo vám do toho mluvit a přetvářet si ho tak, jak si ona přeje.
10) Množství - Je dost možné, že vás ten deníkový příběh bude bavit více než ten hlavní, se kterým by samozřejmě měl souviset (pokud samozřejmě není přímo v něm). Ale pamatujte na to, že když už jednou vytvoříte příběh, kde má deník podpůrnou funkci, neměl by se on stát tím, co bude zabírat nejvíce místa. To už to rovnou můžete celé psát jeho formou. Pro čtenáře to časem začne být otravné, protože je to brzdí od toho hlavního, ať je to zajímavé sebevíce.
A co vy? Zkoušeli jste někdy dát do běžně psaného příběhu deník? Láká vás to? Co říkáte na tuto kapitolu?
ČTEŠ
Rady do větru
Non-FictionI já jsem se rozhodla se velice neoriginálně připojit k sepisování psacích příruček. Snad zde najdete něco, co vám alespoň trochu pomůže. Upozornění: Příručku jsem začala psát pět let nazpět, s některými věcmi se už vůbec neztotožňuji.
