Rady do větru

Konce

Znovu vás zdravím u této příručky. Jak jsem slíbila, tentokrát to bude trošku více o psaní, a konkrétně o koncích. Budu psát, jaké druhy konců existují a jak vypadají, protože to přece nikdo neví, ne? Ne. Samozřejmě, že to spíše bude o tom, čeho se vyvarovat, a také to bude i tak trochu recenze nerecenze na jednu knihu, která u mě získala jedno nej.

První a nejdůležitější věcí je podle mě samozřejmě se k tomu konci vůbec dobrat. A o tom vím své, protože je minimum věcí, které dopíšu. Což je samozřejmě špatně, ale vážně se snažím s tím něco dělat. Ale když už se vám to povede, podle mě existují v podstatě čtyři možnosti, jak příběh můžete zakončit.

1. Šťastný konec – Já myslím, že tohle je prostě taková klasika. Troufla bych si dokonce říct, že většina děl končí šťastně a čtenáři to milují. Člověk by řekl, že na tom není nic těžkého, prostě všechno zakončit dobře, ale jde to velice snadno přehnat a to je problém.

Je dost častý jev, že se autor snaží tak moc potěšil čtenáře, že při konci myslí na úplně všechno. Bohužel je ale docela nereálné, aby všechny věci dopadly dobře, a to i ty, které takové prostě být nemají. Hodně krát jsem třeba četla nebo viděla hezký konec, který mi vykouzlil úsměv na rtech, ale ten rychle zamrzl, když autor šel dále. Bezdůvodně a bez vysvětlení oživil dávno mrtvé postavy, dal dohromady ty, kteří spolu prostě z nějakého důvodu neměli být a ani to mezi nimi dostatečně nejiskřilo, prostě tam toho štěstí dá až příliš.

To je vlastně i důvod, proč nechápu, když příběh končí svatbou a takovým tím „a žili spolu šťastně až do smrti". Připadá mi to jako jakési potvrzení, něco jako účtenka z obchodu. Problém je ale v tom, že píšete příběh, nenakupujete. Píšete o lásce, a ta by neměla být o odškrtávání nákupních položek, i když v dnešní době tomu tak mnohdy je. Proto na konci nepotřebujete ani žádný papír, který to zpečetí. Navíc, pokud je to dobře napsáno, čtenáři to prostě pochopí. Pokud takový happy end ve vašem příběhu nemá hlubší smysl, raději ho jen naznačte. Přímým popisem by se z něj mohlo stát velké klišé a mohlo by to působit přehnaně.

Zkrátka, některé dobré věci se mohou stát i po čas příběhu, nemusíte si všechno nechávat na konec. Ono to pak i působí realističtěji, když to trochu rozložíte. Málokdy se děje spousta úžasných věcí najednou, spíše naopak.

2. Otevřený konec – Kdysi jsem ho nesnášela, poslední dobou ho dost tvořím. Přiznejme si to, i když ho někteří čtenáři nemají rádi, je prostě jednoduchý. Ale pozor, nejde o to, že až vás příběh přestane bavit, prostě to někde useknete. Zakončíte třeba hlavní zápletku, ale část necháte otevřenou.

Důvody jsou různé. Některým se to prostě nechce domýšlet, ale občas by úplný konec narušil dojem. Já jsem to třeba jednou udělala, abych nenarušila osobnost postavy, která měla být hodně tajemná. Může být zkrátka spousta možností, proč se pro to autor rozhodně a je potřeba nad tím přemýšlet hlouběji, nejen si říct, že si to chtěl zjednodušit.

Jenže co nejde, tak to je nenaznačit, jak to dopadne. Musíte prostě čtenářům dát nějaké vodítko. Ano, mohou si vytvořit více verzí, ale měli by jich pár také vyloučit. A také nelze tam to vodítko napsat přímo. Může se nějaká postava třeba domnívat, že to tak dopadne, nebo k tomu prostě všechno směřuje.

Otevřený konec není špatný, jak jsem si kdysi také sama myslela. Akorát se s ním prostě musí umět pracovat. A někteří autoři to prostě ukončí až moc otevřeně nebo to napíší tak, že je příliš jasné, kam to směřuje a otevřený konec pak působí až moc uměle. Pokud vám v tom, ukončit to jinak, nic nebrání, podle mě byste to měli udělat.