Rady do větru

Záporáci, vytváření postav, názvy

Slíbila jsem záporáky, že? Tak jdeme na ně!

Strašně zlý záporák: Tento záporák je hrozně temný. Ke snídani pojídá štěňátka, když projde, šíří kolem sebe temnou auru, květiny pod jeho nohama umírají... A vy se ptáte, proč chce zabít hlavní hrdiny? Protože je přece hrozně zlý!

Ne, prosím. Každý, opravdu každý, i sebezkaženější člověk, má pro své jednání důvod. Já mám v životě takové „štěstí", že k sobě přitahuji psychopaty, takže vím, že ne všechny důvody se dají akceptovat, ale ve své podstatě jsou pochopitelné. Tak by to mělo být i s postavami. Váš záporák nemusí být sympatický ani oblíbitelný, pozor na to. Jde o to, aby si čtenáři řekli: „Aha, tak proto to dělá", pokývali hlavou a četli dále.

Zaporáček dobráček: Vinna, nezabíjejte mne! Je to takový ten záporák, který vůbec není zlý, který to všechno myslí dobře, nebo, a to je i můj případ (i když vlastně i to první. Na druhou stranu, který záporák to dobře nemyslí?), se změní, většinou kvůli své lásce. Proč to píši, když vím, že je to špatně?

Ano, je to klišé, ale myslím si, že to stále jde ještě napsat dobře, když to není vyloženě schéma záporák potká hrdinku - zamiluje se do ní - ona ho přemluví, aby nechal všeho zla, většinou v řádu dnů. Ano, mám za to, že když je to delší proces, je to možné, ale důležité podle mě je i to, aby se pak náhle nezačal chovat jako stoprocentní klaďas. To je podle mě kamenem úrazu i některých dobrých děl, kde se toto téma objevuje. Ano, může litovat, může se omlouvat, ale myslím, že když člověk dělá špatné věci, vždy v něm něco málo přetrvá, protože být zlý je hrozně snadné.

Je dokonce docela možné, že se k tomu vrátí, alespoň na čas. A co se týče lásky, opravdu věřím, že člověka může za nějaký čas změnit, ale pamatovala bych na to, že ne každý má na to, snažit se něco udělat se zkaženým člověkem. Jestli to totiž chce dokázat, musí se snažit, určitě nebude stačit jen zamilovanost - a myslím, že spousta lidí by to po čase vzdala. Navíc, myslím, že nikdy, nikdy to není jen ona, musí v tom být více důvodů, třeba že se záporákovi přestane zdát, co dělá, dozví se o nějaké lži, ve které žije, nebo tak něco. Sakra, jde si s tím tak vyhrát!

Jestli mohu, použiji za příklad svůj příběh Silnější než krev. Snad nevadí, že používám své příběhy, ale mám k nim nejblíže a navíc to sepisuji tak, aby to šlo pochopit i bez jejich přečtení. Ne, nemyslím si, že tam je to stoprocentně dobře podáno, šlo by to i lépe, ale opravdu jsem se snažila udělat všechno to, co jsem zmínila. Neila je očividně také docela blázen („ne každý má na to, snažit se něco udělat se zkaženým člověkem"), ale jinak by jí to asi s Asmentelem nefungovalo. Sice to byla ona, kdo ho přiměl k tomu, aby s tím „zlem" přestal, ale i když se znali sedm let, on ji přesto nakonec zabil. A kdyby se do toho nezamíchal Tiaril, pokračoval by ve svém starém životě („je dokonce možné, že se k tomu vrátí, alespoň na čas."). S Tiarilem to bylo ještě složitější, ten toho doopravdy nechal až kvůli jednomu podvodu (motiv „celý život žil ve lži") ze strany jeho Vůdce. No, a u obou tady bylo to, že oni si mysleli, že doopravdy nedělají nic špatného. Jak říkám, opravdu jsem se snažila použít vše, aby to bylo uvěřitelné. Kromě toho, za to, co dělali, mohli. Oni měli ve většině případů na výběr, akorát si to odmítali připustit.

Záporák nezáporák: Moc často jsem se s tím nesetkala, ale existují i postavy, které se zdají být záporné, ale na konci jsou v podstatě kladné. Ne proto, že by se změnily, ale proto, že vyjde najevo nějaká okolnost, která úplně prohodí role. Třeba si myslíte, že záporáci jdou po hrdinech, protože chtějí...dejme tomu, nějaký talisman, ale pak se ukáže, že ten patřil záporákům, kteří pomocí něho chtěli zachránit svět, ale hrdinové jim ho ukradli, ale ne proto, že by jim šlo o svět, ale protože chtějí slávu...začali jste mít raději původní záporáky? O to v příbězích založených na tomto jde.