Rady do větru

Realistické postavy

Zdravím vás u další kapitoly. Vlastně to není ani přímo rada, z rady to vychází, ale ani to není vyloženě můj názor na něco. Jde o to, že jsem tady už napsala dost o postavách, rozebrala jsem je ze všech úhlů, které mě zatím napadly. Ale vždy jsem zmiňovala jednu podle moc důležitou věc. Aby byla postava realistická. V této kapitole bych chtěla objasnit, proč vlastně.

Jistě, možná se ptáte, proč se vůbec s něčím takovým namáhám, když je to přece každému jasné. Má odpověď je, že právě že není. Spousta lidí si stále myslí, že když je to příběh, nemusí být realistické vůbec nic, protože je to přece vymyšlené, ale podle mě to není pravda. Neexistuje žádná pravdivá výmluva, proč by postavy neměly být jako živé, alespoň mně žádná nenapadá.

Rozhodla jsem se pro tuto kapitolu vybrat nejčastější z těchto výmluv a zkusit napsat, proč to podle mě není dobrý argument, proč byste to neměli používat a měli byste se raději zamyslet, jestli by s vašimi postavami nešlo něco udělat. A jen tak pro jistotu, znovu pro mé drahé hejtry, já si o sobě nemyslím, že mé postavy jsou za všech okolností realistické a že já jsem ta nejlepší, ale určitě jsem se v tomhle od té doby, co jsem začala psát, zlepšila, tak proto si o tom troufám napsat.

„Já píšu komedii!":

Když už pomineme to, že většinou se tam objevuje pár rádoby vtipných hlášek, které jsou více trapné než doopravdy legrační, nesouhlasím s tím. Komediální a parodické postavy by podle mě měly být naopak moc dobře promyšlené, protože i když jsou mnohdy přehnané a patetické, mají na něco poukazovat a měly by tím pádem být realistické pro svůj účel. Navíc skutečná komediální kniha vypadá jinak než pár vtipných hlášek. Ty se mohou objevit i v jinak dost depresivním díle.

„Odehrává se to ve vymyšleném světě!":

Beru. Sama tohle prohlašuji. Jde ovšem o to, že vaše postavy se tím pádem nemusejí chovat úplně jako lidé, které potkáváte kolem sebe, ale to neznamená, že jsou méně realistické. Pro autora je vlastně ještě těžší za ně psát, protože musí brát v potaz prostředí a kulturu, ve které postava vyrostla. Zkrátka musí zohlednit více aspektů a těžko se mu reálném světě hledá vzor.

Netvrdím, že to někomu nevyhovuje více. Třeba pro mě je to rozhodně snazší, protože pracuji s tím, co jsem si sama vymyslela, ne s tím, co už existuje. Ale myslím si, že většině lidí bude spíše vyhovovat vymýšlet postavy přesně po vzoru lidí, které běžně potkává. Proto tuhle výmluvu neberu. To, že je postava z jiného světa, neznamená, že se může chovat, jako by neměla duši.

„On(a) je tak trochu psychopat!":

Než tohle napíšete na výtku, že postava není realistická, ujasněte si, kdo to vlastně psychopat je. A pokud chcete psát o psychopatovi, něco si o tom zjistěte. Já mám o tom kupříkladu doma knížku, a i když jsem ji vlastně ještě nedočetla celou, rozhodně vím, že ani v jednom případě, kdy byl proti mně tento „argument" použit, nebyl pravdivý.

Postava se většinou ani nechovala nějak výstředně, byla prostě nudně nerealistická. A zase, psát za psychopata v žádném případě není lehčí než psát za někoho psychicky zdravého. Musíte se do něj vžít, musíte psát o myšlenkách, se kterými, alespoň doufám, nesouhlasíte.

„Já se na postavy moc nesoustředím, děj je důležitější!":

Ano, každý se zaměřuje na něco jiného. Pro mě jsou to právě zrovna ty postavy, takže se někomu může zdát děj upozaděný, ale když se to nepřehání, je to podle mě v pořádku. Problém je v tom, když nepřijímáte výtky na jednu část, protože to není to, čemu věnujete největší pozornost. V příběhu totiž souvisí všechno se vším. Je to jako když vaříte nějaké jídlo a pokazíte třeba omáčku. Celé jídlo bude v nejhorším případě nepoživatelné, i když se vám třeba povedlo maso a brambory. Stejně tak nerealistické postavy mohou zničit celý váš příběh.

Mimochodem, ale to nic nemá na jednu holku, která mi kdysi na výtku, že nemá každou přímou řeč na novém řádku, napsala, že ona má „nedialogový styl psaní".  Zajímavý důvod. A mezi námi, těch dialogů tam měla dost.

„Já píšu jenom pro radost!":

Fajn, a proč to v tom případě zveřejňujete na Wattpadu? Stále si můžete psát doma do šuplíku, kde to nikdo neuvidí a kde můžete vytvářet i naprosté hlouposti beze strachu, že by vás za to čtenáři ušlapali. Kromě toho, myslíte si, že autoři, kteří se opravdu snaží, aby byl jejich příběh co nejkvalitnější, z toho nemají radost? Že to pro ně nemá smysl? Když pomineme psaní jen kvůli penězům, což opravdu odsuzuji, nic jiného než čistou radost a pocit užitečnosti z psaní většina autorů ani nemá.

„Promiň, že nejsem tak dobrý/dobrá jako ty!":

Ano, i tohle se mi stalo a byla to jedna z nejméně logických odpovědí, co jsem na svou výtku dostala. Autorka to tehdy nejspíš nemyslela přímo útočně, spíše tím chtěla říct, že ona není tak dobrá, aby se vůbec o něco realistického pokoušela a že až bude tak dobrá, jak jsem jí připadala já, možná to zkusí. Kromě toho, že opravdu nemám ráda a netěší mě, když se lidé přede mnou ponižují, je to strašná blbost.

Když nám ještě něco tak moc dobře nejde, o to více byste se měli snažit. Nikdo učený přece, jak se říká, z nebe nespadl. Když všechno vzdáte hned na samotném začátku, nikam se nedostanete, nic nedokážete. Vím, že psaní je ze začátku strašně těžké a když už si myslíte, že víte dost, přijdete na to, že máte někde obrovské mezery. Ale v žádném případě se s nikým nesrovnávejte. Uvědomte si, že jste výjimečná osobnost a stejně jako nikdo nikdy nebude vámi, vy nebudete někým druhým.

Ani kdyby to autorka myslela útočně, nechápala bych to. Na konstruktivní kritiku by se přece nemělo odpovídat agresí. I když taková kritika může bolet, je to jen proto, že vám někdo, alespoň ve většině případů, řekl pravdu. Nevím, jestli jsem to už někdy psala, ale doporučila bych odpovídat na kritiku až s nějakým časovým odstupem, až si to necháte projít hlavou a zachováte při psaní komentáře klid. Vyhnete se tak spoustě nedorozumění a možná vám tato kritika i více pomůže. Vím, že je to těžké, ale později už to ani nebudete potřebovat, ten časový odstup, dokážete zachovat chladnou hlavu už po pár minutách, pokud nejste až příliš výbušní.

„Mým čtenářům se to takhle líbí!":

Ano, univerzální argument na všechno, co? Podívejte, přiznejme si to. Mezi námi se pohybují i méně nároční čtenáři, kteří nejenže hodně věcí skousnou, oni ani třeba neví, že je to špatně. Může to být tím, že mají málo načteno nebo ještě pořádně neměli šanci nahlédnout do spisovatelského světa. Ale to, že jim něco nevadí, neznamená, že to nemůže být špatně. A copak se nechcete zlepšovat? Člověk by to přece měl chtít sám o sobě, když si tu chybu uvědomí. Je to logické – uvědomím si, že něco dělám špatně a snažím se to zlepšit, ne?

Kromě toho, víte jistě, že se to těm čtenářům líbí? Někteří jako já mají neuvěřitelné štěstí na upřímné čtenáře (děkuji vám!), ale ne všichni jsou takoví. Někteří se s komentářem ani nenamáhají a někteří napíší jen něco ve smyslu „super, další kapitolu!". Ano, možná si opravdu myslí, že je to super, ale víte to jistě? Já jsem asi divná, ale za znak toho, že se člověku něco líbí, považuji, když trochu rozvede, co je na tom super. Smutný fakt je, že většina, která argumentuje tím „čtenářům se to líbí" mají pod příběhem jen ty „super" komentáře.

„Ale já to jinak neumím!":

Tohle je perfektní příklad, jak se vyhnout jakékoli námaze. Je snadné říct, že něco neumíme, když to ani nezkusíme, nebo zkusíme a hned to vzdáme. Především v psaní. Nemyslím si, že existuje nějaký rozdíl mezi těmi, kteří umějí vytvořit realistické postavy, a těmi, kteří je netvoří, v potenciálu to udělat. Nebo tam možná je, ale není to nic, co by se nedalo dohnat cvikem. Nechápu, jak někoho může bavit psaní, aniž by se v něm chtěl zlepšit. Možná by to uživatelé tohoto argumentu lépe uměli, kdyby se opravdu snažili a dali tomu čas.

Protože už nemám co říct, tuto kapitolu bych ukončila. Co si o tom myslíte vy? Souhlasíte se mnou? Co byste dodali?