Rady do větru

* Nový x starý příběh *

Zdravím. Jak prozrazují hvězdičky, jedná se o kapitolu, která v podstatě neobsahuje žádnou radu, je to jen shrnutí toho, nad čím přemýšlím. Název je možná trochu zavádějící, ale nedokázala jsem vymyslet nic, co by bylo dostatečně krátké a vystihovalo smysl toho, co chci napsat. A o co tedy dnes půjde?

Nevím, jestli se teď nezačnete smát, ale v podstatě jsem přemýšlela nad tím, jaké výhody a nevýhody má to, když rozepíšete zbrusu nový příběh a když píšete kapitolu něčeho, v čem už umíte chodit, přičemž sem počítám i další díly sérií. Polopatě, rozdíl mezi tím, když píšete třeba první a desátou kapitolu. Netuším, jestli to tak mají i autoři, kteří vymýšlejí méně za pochodu, ale u mě je ten rozdíl opravdu obrovský. A chci právě vyjádřit, v čem je. Nebudu to rozdělovat na výhody a nevýhody, jak jsem původně zamýšlela, protože to, jak se to dá brát, záleží na konkrétním člověku i příběhu, dokonce ani na staré a nové, shrnu to všechno dohromady. Jaké jsou tedy podle mě ony rozdíly?

1.  Odrazový můstek - V příbězích, ve kterých už umíte chodit (dále je budu opravdu označovat jen jako staré) ten odrazový můstek pochopitelně máte v podobě minulých kapitol. Když si nevíte rady, můžete se vzhledem k nim zamyslet, kam by mohly vyústit. I přesto si však osobně myslím, že když rozepisujete něco nového, ten odrazový můstek je větší. Proč? Protože prakticky směr příběhu teprve udáváte, můžete začít jakoukoli scénou. Vy vlastně ten odrazový můstek vymýšlíte. Netvrdím, že je to lehčí, naopak. Začít je ve psaní jedna z nejtěžších věcí. Ale zatím se nemusíte ohlížet na to, co jste napsali předtím, protože nic není. Máte více možností, více svobody, tím pádem je podle mé logiky odrazový můstek větší.

Problém může být právě v tom. Když člověku zúžíte možnosti, většinou dokáže to, co by s širokými ani nezačal, nevymyslel. Když jich naopak má nekonečno, občas prostě vůbec neví, kterou zkusit jako první a kterou nezkusit vůbec. Na druhou stranu, jsem jediná, koho právě z tohoto důvodu baví u většiny ze všeho nejvíce právě první kapitoly? Už jsem se několikrát poučila, že u mě ani nemá cenu ten zbytek vymýšlet, protože pak mě nebaví se k němu dostat. Zatímco když ho nemám nebo mám jen velice hrubý nástin, je to takové dobrodružné, protože sama nevím, co mě čeká a z autora se tak vlastně stává nedočkavý čtenář. Také se vám zdá, že jsem poněkud odbočila?

2. Postavy - Popravdě, z tohoto hlediska mě nové příběhy celkem štvou. Mám totiž úplně novou postavu, jejíž charakter musím někam dostat a ono to jde ztuha, když vlastně nevím, kým postava je. Jistě, někdo mi poradí, ať se sepíši charakteristiku, ale to nefunguje. Třeba Vadnoucí květy jsem tvořila podle toho dotazníku, co jsem sem před časem dala a ani jedna postava se nakonec nechová podle toho, co jsem tam napsala. Okolnosti si to prostě vyžádaly jinak.

Přiznám se, že mě to nebaví. Nebaví mě tvořit nové charaktery, alespoň ne v tomto období. Kdysi jsem to měla vážně ráda, ale teď mám prostě do té doby, než mám šanci jim dát nějaké výrazné odchylky, mi připadají všechny stejné. Ani tak ne v rámci jednoho příběhu, ale spíše se podobají postavám z jiných. Vím, že ty odchylky se pak naskytnou, že to bude jinak, ale poslední dobou mám prostě raději charaktery, u kterých už vím, co čekat, jak budou reagovat, tedy postavy příběhů starých.

Na druhou stranu, u nových postav se vám prostě jen velice těžko stane, že se zachovají mimo svůj charakter, protože ho nemají pevně daný. Tedy, ano, stává se to, ale většinou jen proto, že autor použije přímou charakteristiku, která je pak v rozporu s činy postavy. U starých příběhů je to riziko mnohem větší, ale většinou si rychleji uvědomíte, že k tomu ona postava inklinuje. Na druhou stranu, vymýšlet postavy od píky je přece jen o něco zábavnější než tomu, co už je jim dáno, jen přisuzujete konkrétní reakce, případně necháváte postavy se vyvíjet.

3. Místo odehrávaní - Jak už jsem tady psala, je to skoro vždy první věc, kterou o příběhu vím, ale přesto ho během něj pochopitelně domyslím. Když s něčím začínám, obvykle tam musím nastínit tu atmosféru místa hned, protože později mám na to málokdy prostor a do příběhu se už to nehodí. Proto bych možná i řekla, že je ta atmosféra na začátku nejsilnější. Je to celkem škoda, když člověk uváží, že později už o místě vím mnohem více. Nicméně, přiznám se - já moc neumím popisovat. I když mám něco v hlavě, špatně se mi to převádí do slov. Proto se snažím vyjádřit to, jak co vypadá, zejména místa, v několika krátkých slovech nebo větách, abych se neopakovala.

Výhoda nových příběhů je tedy v tom, že většinou máte více prostoru místa popsat. Výhoda starých zase v tom, že o nich přirozeně více víte, pokud si nelinkujete úplně každý detail dopředu. Já to v druhém případě ovšem moc neumím, a proto pro mě z tohoto hlediska vyhrávají nová díla.

4. Čtenáři - Vysvětlete mi, proč se někteří lidé zaseknou na prvních kapitolách, i když tvrdí, že je to baví? Ne, že bych mezi ně občas nepatřila, ale stejně mě to trochu znepokojuje. A právě to je jeden z důvodů, proč čtenost, počet hvězdiček i komentářů často klesá úměrně k počtu kapitol.

Na druhou stranu, já osobně mám z tohoto hlediska přece jen raději ty staré příběhy, protože čtenáři jsou u pozdnějších částí věrnější a samozřejmě se už více otevřou, takže vám píší i něco jiného, než jestli se jim to líbí či ne, ale třeba i osobní názor na postavy, na konkrétní scény a tak podobně. Čest výjimkám, které to dělají od první kapitoly, i když autora ještě neznají. Mimochodem, touto cestou chci svým čtenářům moc poděkovat, jste opravdu úžasní a nikdy není dost špatná chvíle na to, abych to nemohla znovu a znovu prohlásit.

5. Nadšení  - Hodně zapeklitý bod. Já si osobně nemyslím, že někoho může bavit příběh, do které není na samotném počátku naprosto nadšený. Většina lidí právě takto nadšená naštěstí je a v dílech se to pak odráží. Mají větší jiskru a jsou většinou poutavější.

Na druhou stranu, i když se takové to naprosté nadšení později vytrácí, já to mám tak, že občas zase nastupuje. Většinou na konci, ale často i uprostřed, v nepravidelných intervalech (střídajícími se s těmi, když mám pocit, že je úplně všechno na houby a že psaní nemá žádný smysl). Miluji to, protože pak mám do příběhu více síly, ale i nápadů. Na druhou stranu, autor často v tomto nadšení dělá zbytečné chyby, a teď nemyslím jen pravopisné. 

Z toho, co jsem napsala, by člověk usoudil, že pro mě vyhrávají z tohoto hlediska začátky, ale není tomu tak. Přece jen, na začátku to nadšení tak nějak čekám, kdežto uprostřed nebo na konci je to celkem milé překvapení. Proto pro mě z tohoto hlediska vyhrávají staré příběhy.

Tady bych asi článek ukončila, protože nemám více nápadů. Dodali byste něco? Jaký na to všechno máte názor vy? Máte nějaký návrh na další kapitolu?