Rady do větru

50+ rad pro úplné začátečníky

Vítám vás u další kapitoly. Jak už vypovídá název, tohle bude opravdu pro lidi, kteří s psaním teprve začínají. Ale myslím, že bych mohla zapojit i ty zkušenější. Byli byste tak hodní a připsali do komentářů cokoli, co vás napadne a na co jsem zapomněla? Já bych to pak přidala do kapitoly, pokud to budu považovat za důležité. Aby bylo jasno, touto kapitolou nechci dosáhnout toho, aby všichni psali dokonale, to nepíše nikdo, ani já, ale tak nějak shrnout všechny důležité body, na které je potřeba v začátcích psaní přijít a vysvětlit, proč se to tak dělá. Nebude to zřejmě nic nového, ale nikde jsem to neviděla takhle vmáčknuté do jedné kapitoly. Spoustu věcí jsem tady už rozváděla, ale chci vytvořit jakýsi praktický přehled, který by se třeba dal i vytisknout a někam nalepit.

Pokud s psaním teprve začínáte, zřejmě na vás bude těch informací dost, proto doporučuji se neřídit všemi najednou, to asi ani nejde, ale pracovat na nich postupně. Můžete tuto kapitolu pojmout jako tréninkový plán, jak se v psaní zlepšit, jen je na vás, jak si ho sestavíte, čím začnete. A nebojte si, až v psaní budete zběhlejší, začnete experimentovat a přetvářit si tyto věci po svém. Tak, jdeme na to.

Nápad, děj:

1. Nepište bez nápadu. – Ano, spontánní díla jsou občas fajn, ale když tohle člověk zkusí zpočátku, vznikne z toho téměř vždy jen nepřehledný mišmaš všeho, co se mu mihne hlavou. Nemusíte mít do puntíku naplánované všechno, dokonce nemusíte mít ani celou základní osu příběhu, ale chce to něco, na čem příběh postavíte. Nestačí si říct, že teď půjdete psát, chce to nějaký námět. Víte, on to možná ze začátku bude mišmaš i tak, ale dá se tomu alespoň trochu předejít.

2. Srovnejte s existujícím. – Ono asi do jisté míry kopíruje každý a v začátcích obzvlášť, ale pokud vám to až příliš připomíná nějaké už existující dílo nebo na něm dokonce stavíte (u fanfikcí je to trochu jinak, ale já se v nich až tak nevyznám, proto si nedovolím o nich psát), je potřeba se zamyslet, jestli to vůbec stojí za to. Jistě, příběh vás pravděpodobně bude bavit a většina prvotin hrozně kopíruje, ale kvalitní dílo z toho nebude.

3. Nedávejte tam úplně všechno. – Přijde vám, že když píšeš příběh o tom, jak jede někdo na tábor a zamiluje se tam, je úplně v pohodě, když vám tam najednou přiletí mimozemšťani a všechny je unesou? (Můj případ, nepřeháním.) Pokud tak příběh není stavěn a není vidět, že to bylo plánované (nebo se to tak alespoň netváří), bude čtenářům jasné, že vaříte z vody a že to dohromady nedává smysl. A vznikne z toho ten mišmaš, o kterém jsem před chvílí mluvila. Do jednoho příběhu nelze dát úplně všechno, co tě napadne, jen to, co tam zapadá jako dílek puzzle. Jednak se v tom ztratíte sami, jednak se v tom ztratí čtenář, a jednak, o čem byste pak psali další příběh?

4. Omezte počet zápletek – Příběh s milionem zápletek a dějových linií sice vypadá efektně, ale ve skutečnosti není o nic kvalitnější než jednodušší příběh založený třeba jen na jedné zápletce. Jednodušší příběh je navíc stravitelnější pro čtenáře. A kromě toho, neztratíte se v něm a je větší šance, že ho dokončíte.

5. Delší neznamená lepší. – Trochu to souvisí s předchozím bodem. Zase. Jaký je rozdíl v kvalitě, když napíšete sto kapitol, než když jich napíšeš třeba deset? Zase to je jen pro efekt, ale zamotáte se do toho vy i čtenář. Jistě, některé příběhy těch sto kapitol opravdu potřebují, ale většinou už autor jen natahuje a vkládá tam vatu, neboli hluchá místa, která příběh jen vycpávají a nemají v něm žádný smysl.

6. Každá scéna musí mít smysl. – Když neposouvá děj, musí dokreslovat postavu nebo atmosféru. Pokud neslouží ani k jednomu, nemá tam co dělat. Nejsem příznivcem velkého škrtání, podle mě nějaké ty vatové scény v příběhu být mohou, třeba na pobavení, odreagování nebo napínání čtenáře, ale pokud je jich tam opravdu moc nebo dokonce převládají, něco je špatně. Jistě, je obtížné najít tu hranici, ale nejdůležitější je si vůbec uvědomit, že nějaká musí být.