Rady do větru

Popisy, tempo

Jako následující téma jsem vám slíbila popisy, tak tedy začneme. Mám tentokrát na mysli především popisy postav a prostředí, i když byste asi našli i jiné věci, které se dají nazvat popisem. Rozdělím je do čtyřech kategorií, podle délky.

1. kategorie: Nutné popisy – Autoři tohoto stylu popisů popíši prakticky jen to, co je pro příběh nezbytně nutné. To znamená, že se bez toho nic neobejde. Například čtenáři prozradíte, že je postava neobvykle vysoká, jen proto, že na konci příběhu vyjde najevo, že zloděj, kterého hledali, musí být vyšší než většina lidí.

Výhodou je, že u takového popisu vám čtenář rozhodně neusne. Je také docela velká šance, že si tu informaci zapamatuje. Ale na druhou stranu, někomu může vadit, že se o postavě nebo prostředí dozví opravdu málo a když se jedná o prostředí, může to bránit čtenáři vnímat tu atmosféru, kterou jste do toho dali.

Myslím, že tento styl vyhovuje především akčnějším příběhům a lidem, kteří nemají ve zvyku chodit okolo horké kaše. Naopak je krajně nevhodný do typicky romantických děl, protože tam si čtenáři na popisy prostě potrpí a pro autory, kteří si nepřejí, aby čtenáři měli o věcech jinou představu než on sám.

2. kategorie: Minimalistické popisy – Autoři vám sice řeknou o něco málo více, než je nezbytně nutné, ale moc se toho také nedozvíte. To znamená, že po dočtení třeba budete mít nejasnou představu, jak postavy vypadají, ale většinu si budete muset stejně domyslet. To znamená, že vám sice autor prozradí výšku, barvu vlasů, barvu očí... ale většinou si budete muset přečíst celý příběh, abyste si spojily tyto kousky do sebe, rozhodně vám to nevyžvaní najednou.

Výhody jsou stejné jako u minulé kategorie, ale přibývá i to, že si čtenář nebude připadat zase tak moc ošizený. Navíc vám to umožňuje přece jen si více hrát s atmosférou. Novou nevýhodou může být, že si čtenář na základě roztříštěných informací nemusí zapamatovat to, co by mohlo být důležité, protože prostě neví, co později opravdu použijete a co je jen „pro zajímavost". Navíc, některým čtenářům to stále bude připadat málo.

Tento styl by mohl vyhovovat všem žánrům, i když je pravda, že vhodnější je opět pro něco, kde je i nějaká ta akce. Hodí se pro autory, kteří nechávají čtenáře fantazírovat, ale zase nesnesou, aby ty představy byly absolutně mimo, a přiznejme si to, také pro ty, kteří chtějí popisovat, ale jednoduše jim to nejde.

3. kategorie: Střední popisy – Většinou jsou dlouhé odstavec nebo dva a spočívají v tom, že vám autor vše podrobně přestaví, obvykle zajde i do detailů, ale ve chvíli, kdy už by vás to začalo nudit, to utne.

Výhoda pochopitelně je, že se pravděpodobně dozvíte vše, co jste chtěli vědět a možná i něco navíc, ale popis není tak dlouhý, abyste ho museli přeskakovat. Hlavní nevýhoda, která v tom podle mě je, je ta, že i když tato kategorie zní jako zlatá střední cesta, u většiny autorů působí nuceně. Takoví autoři totiž nemají to, co popíši u poslední kategorie, ale zároveň se jim nelíbí předchozí dvě možnosti. Samozřejmě, že to neplatí u všech, ale u některých tato možnost opravdu nedopadá dobře. Hlavním znakem je pak opakování slov, zejména „být" a „mít".

Jací autoři si tuto možnost vybírají, to jsem již naznačila. Není příliš vhodná pro akčnější díla, leda když chcete zpomalit tempo.

4. kategorie – Detailistické popisy: Známe to. Autor popisuje každou pihu na nose postavy, každou trávu v krajině. Někdo to nesnáší, jiní to milují. U této kategorie ale platí, že by ji měli psát pouze lidé, kteří to umí. Nejde o to, jestli to mají v hlavě – věřte nebo ne, přesně tak moc detailistické představy mají pravděpodobně v hlavě i autoři 1. kategorie – ale detailisté to umí přenést i do psané formy. Já mohu těžko posoudit, co se jim u toho odehrává v mysli, ale důležité prostě je, že to umí. Mají to v krvi. Když se o to pokusí kdokoli jiný, zasekne se, ale oni ne.