Rady do větru

Děti

Vítejte u další kapitoly této příručky. Dnes, jak můžete ostatně vyčíst z názvu, si povíme něco o tom, jak psát za děti. Upozorňuji, že se sama teprve učím, experimentuji. Jako vždy, tohle nejsou zaručené rady. Tohle jsou jen mé nasbírané postřehy, se kterými můžete souhlasit nebo ne. Tím znovu a opakovaně reaguji na ty, kteří si myslí, že si hraji na nejlepší spisovatelku, protože, jak jsem zjistila, ten dojem má více lidí, než jsem počítala. Nehraji. Jen se snažím pomoct.

No, ale zpět k tématu. Vlastně, hlavním problémem při psaní za děti je, že musíte najít zlatou střední cestu. Existují totiž dva extrémy a těm je potřeba se vyhnout. Ten první je, že se vaše děti nechovají jako děti, ale spíše jako dospělí. Ten druhý je, že jsou vaše děti až nereálně hloupé.

Dlouho jsem přemýšlela, jak tuto část pojmu. Původně jsem přemýšlela, že to rozdělím na věkové kategorie, ale každé dítě může být různě vyspělé. Navíc má každé jinou povahu, která toho také hodně ovlivní. Takže jsem se prostě rozhodla sem vypsat určité body, kterými se autoři často snaží vyjádřit, že píší za dítě.

1) Šišlání – Ano, šišlání je skvělé. A znám třeba i děti, které šišlaly až třeba do deseti, i když to už bylo lidem okolo divné. Je to roztomilé, dobře tím naznačíte, že píšete za dítě. Ale pozor. Ve vyšším věku to ani tak není šišlání, spíše jeho náznak. A také to nepřehánějte. Nejprve si poslechněte, jak vůbec takové šišlání zní. Vůbec to není o strkání jiných písmen úplně všude, ale spíše o tom, že dítě neumí vyslovit určitá písmenka jako „r", „ř" nebo třeba i „l" a pak je nahrazuje jednoduššími, například „j" nebo, pokud ho umí, tak „l" Nebo nemusí umět používat sykavky. A také, vaše dítě nemusí šišlat v každém slově. Ono se to pak ani nedá číst. V rozumné míře to ujde, ale já bych spíše byla pro to, aby autor na repliku napsal, že postava šišlala. Je to něco jako s křičením:

„Pojď ke mně!" zakřičela je určitě lepší než „POJĎ KE MNĚ!"

„Tati, podívej, to je letadlo," vytrhl ho z přemýšlení stále trochu ušišlaný hlas jeho syna, popřípadě: „Tati, podívej, to je jetadlo," zaslechl a po těch letech si už automaticky jetadlo přeložil jako letadlo, je podle mě přece jen o něco lepší než násilné: „Tati, podívej, ťo je jeťadlo," zašišlal jeho syn, protože je to jednak přehnané, a jednak čtenáře vytrhne z příběhu, že budou muset přemýšlet, co to vůbec znamená. Takže šišlání je skvělé, ale v míře.

2) Hloupé otázky – Ano, děti jsou skvělé v tom, že když potřebujete něco objasnit, je nejpravděpodobnější, že se na to zeptají. Dokonce se někdy ptají i na věci, které dospělým lidem mohou přijít opravdu legrační. Ano, může to příběhu dodat na autentičnosti, vykreslit povahu některých postav, ale musí to být reálné. Dítě, které odmalička žije se psy, se například nebude ptát, jak zní jejich štěkání. Ano, je to stupidní příklad, ale mnoho autorů je schopných něčeho podobného. Tedy – hloupé otázky ano, ale ujistěte se, že postava to opravdu nemůže vědět.

Malé děti jsou totiž v globálu hodně chytré, občas jim dojdou věci, co ani dospělým ne, protože na ně jdou jednodušeji. Děti, a to bohužel nechápe spousta lidí, dokonce ani ti, od kterých by se to čekalo, totiž nemají nižší inteligenci. Chybí jim jen zkušenosti k tomu, aby se to mohlo projevit. Pokud jim dáme dostatek možností, jak se mohou rozvíjet, občas přijdou téměř na nemožné. Pokud jsou na svůj věk opravdu hloupé, někdy to nemusí být vrozené, ale prostě špatně přijímají podněty zvenčí, nebo jich není správné množství.

3) Vnímavost – Často se v příbězích, a bohužel nejen v nic, setkávám s tím, že když se tam vyskytují i starší postavy, děti jsou často jen taková kulisa. Netvrdím, že musí do rozhovoru nějak zasahovat. Ale pokud jsou v pořádku, většinou ho až moc dobře vnímají. Často si z něj sice vyvodí mylné závěry nebo jim nerozumí, ale když je něco zaujme (a to je snadné), visí na každém slově, i když to třeba není vidět. Trochu s tím pracujte, vždyť to nabízí možnost k zajímavým nedorozuměním nebo dokonce i celým zápletkám. A mimochodem, proto mě vždy hrozně naštve, když dospělí mluví před dítětem, jako by tam nebylo, ideálně ještě o něm ve třetí osobě. Myslí si snad, že je hluché? A proč by jim nemělo věnovat pozornost? Věnuje, až moc dobře.

4) Důležitost – Z hlediska stavby samotného příběhu jsou děti stejně důležité jako každá jiná postava, nejen nějaká výplň. To znamená, že by měly být napsány tak, aby se bez nich příběh nemohl odehrát, a pokud ano, tak by mu zkrátka něco chybělo. Pokud zjistíte, že by se po jejich odstranění v podstatě nic nezměnilo, je něco sakra špatně. To, že jsou menší, neznamená, že se neřídí stejnými pravidly jako všechny ostatní postavy.

5) Láska – Tady bych měla vysvětlit, že já jako děti beru i náctileté, zhruba do třinácti let. Pokud jsem se teď někoho dotkla, moc se omlouvám, navíc, jak jsem psala na začátku, někteří jsou prostě tak vyspělí, že je prostě jako děti brát nemůžu, ale většinou je to takhle. Proč? Protože se prostě ještě více chovají jako děti než jako dospělí.

Něco jako láska mezi dětmi existuje, ale chová se to trochu jinak. V mladším věku je to skoro jako sourozenecká láska, ve starším se to více blíží přátelství, případně je to v podstatě jen bezmyšlenkovité pobláznění hormonů. Ano, může se z toho stát láska v pravém slova smyslu, ale v tom dětském věku to tak prostě není. Je to jednoduché - člověk na to prostě nemá dost zkušeností a nedokáže správně odlišit, co je správné a co ne (i když, to ani někteří dospělí ne). Tedy láska ano, i když to láska vlastně ani není, ale opatrně s ní a u mladších dětí to tak raději ani nenazývejte.

6) Vzpomínejte, pozorujte – Abyste co nejlépe dokázali zachytit psychiku dětí, zkuste si vybavit nějaké vzpomínky z té doby. Nejlepší by bylo, kdybyste z té doby našli deník nebo se poptali rodičů či sourozenců. A pokud se ve vašem okolí vyskytují nějaké děti, zkuste se jimi inspirovat. Někdy udělají nebo řeknou věci, které byste ani v nejmenším nečekali a které pak můžete použít.

7) Vlastnosti – Trochu to souvisí s tou důležitostí, ale přece jen jde o něco jiného. Zkrátka, jediná vlastnost dítěte není, že je dítě. Každé je jiné. Některé hodné, jiné neposlušné, některé tiché, jiné vyžadující pozornost... Na to spousta autorů zapomíná a pak se jejich dítě spíše chová jako nějaký stín. Jak asi uznáte, stínové postavy nejsou úplně to nejlepší.

8) Vztah s ostatními postavami – Je potřeba si uvědomit, že všem nebudou připadat roztomilé, krásné, úžasné a tohle všechno. Někteří lidé prostě děti nemají rádi a ono je to občas i pochopitelné. Děti jsou otravné, ukřičené, prostě mají jiný svět. A funguje to i naopak – vaše děti opravdu nebudou každému říkat strýčku a této, každého objímat... i ony cítí k lidem sympatie a antipatie.

9) Dětinskost – Většina hlavně mladších dětí je zkrátka dětinských. Lepení žvýkaček do vlasů nebo vykřikování sprostých slov a následné záchvaty smíchu jsou naprosto normální. Ale zase to nepřehánějte, pokud nepíšete humorné dílo, nedělejte z dětí jen stroje na trapasy a problémy. Ať jsou sebedětinštější, určitě se občas chovají i jinak.

10) Chudáčci malí – Pokud do vašeho příběhu dáváte děti jen z toho důvodu, že u nich se lidí více dotkne, když trpí, měli byste zamyslet. Což o to, ono to funguje, ale na některé čtenáře to může působit uměle, protože když je to jediný důvod, tak to i umělé je. A navíc, v dnešní době už je to klišé.

Tak, to by z mé strany bylo protentokrát vše. Co si o tom myslíte vy? Píšete za dětí? Co dalšího byste doporučili?