Vítám vás u dalšího dílu této příručky. Možná si říkáte, proč se jmenuje básnické prostředky, když mluvíme o příbězích, že ano? Jestli si myslíte, že budeme mluvit o básních, zklamu vás. Nejsem ta pravá osoba, vzhledem k tomu, že jsem už dlouho nenapsala více než pár veršů a ani si v tom zase tak moc nevěřím, takže by mé rady možná vyzněly pokrytecky. Jen jsem nevěděla, jak bych všechny ty metafory, metonymie, oxymórony, přirovnání a kdovíco ještě shrnula do jednoho výrazu. Jaký je tedy můj názor? Dneska asi nepoužiji deset bodů, jen se k tomu volně vyjádřím:
Pár básnických přívlastků je skvělých. Oživí příběh, který pak nepůsobí tak suše, jako se tomu může stát, dokonce mohou pomoct některé věci přiblížit čtenáři (byl přesně tak zářivě bílý jako sníh), či dokonce objasnit nové pojmy (ta nová bytost vypadala jako nějaká ještěrka, jen měla deset párů nohou), případně popsat hrdinovy pocity (přišlo mi, jako by má svíce života právě vyhasla).
Problém je s množstvím. Člověk by si možná řekl, že na tom přece není nic těžkého – prostě si vybere zlatou střední cestu, no ne? Jenže se nedá napsat, že má být ve vašem příběhu přesně pět metafor na stránku a tři přirovnání k tomu (plácám, hlavně se tím neřiďte), protože každý příběh je individuální a vyžaduje něco jiného. A bohužel ani nejde napsat, že tam nějaké musí být, nebo že se to nemá přehánět.
S prvním případem nemám tolik zkušeností, ale zato bych mohla donekonečna vyprávět o tom druhém. Znám minimálně čtyři autory, kteří to s těmito prostředky opravdu přehánějí. Jenže u dvou z nich to zní naprosto geniálně a navzdory tomu se to snadno čte a děj mi připadá přesto, nebo právě proto, plynulý. Příběh by bez toho ztratil svou jedinečnost a tito autoři to zkrátka umí. A pak znám další dva, na které si teď vzpomenu, u kterých je také každá věta básnický prostředek a já nejsem schopná je číst více než pár odstavců, protože při každé větě protáčím oči. Je to přehnané, patetické a musím se přes to prokousávat.
V čem je mezi těmito autory rozdíl? Řekla bych, že v příběhu, ale to není tak docela pravda. Naopak, ti autoři, kteří to umějí, píší paradoxně akčnější příběhy než ti, kteří ne. Řekla bych, že je to zkrátka o jejich přirozeném talentu. Taková věc se nedá naučit, musíte ji mít v sobě.
Možná teď váháte, jestli ho vy máte. Jestli používáte básnické přívlastky jen občas, v podstatě ani není důvod to řešit. Jestli ale cítíte, že jich používáte dost přes míru, a to byste cítit měli, využijte jednu z obrovských výhod Wattpadu – zpětnou vazbu.
Samozřejmě, že i tady platí staré známé přísloví sto lidí, sto chutí – to, co jednomu přijde přehnané, druhý může považovat za krásné. Pokud vás na to ale přece jen někdo upozorní, třeba jen jediný člověk, že je toho moc a že se to špatně čte, zamyslete se nad tím. Třeba si přečtěte nějaký starší příběh, ke kterému už nemáte až tak silnou citovou vazbu (i když je jasné, že nějaká tam stále bude), pokud jste tolik básnických prostředků používali i předtím a při čtení se na ně soustřeďte. Jak se vám to čte? Chápete všechno, co jste napsali? Mně se třeba stalo, že jsem si při pročítání starších věcí nějak nerozuměla a to je zlé.
A to je vlastně další věc. Kromě správné míry je třeba, aby vaše básnické prostředky byly pro čtenáře a samozřejmě i pro vaše budoucí já pochopitelné. Kdysi, když jsem v jiných spisovatelských radách jako pisatelské kuře četla, že básnické prostředky musí být jednoduché, připadalo mi, že všichni spisovatelé jsou blbci a já jsem letadlo, protože proč bych měla psát jednoduše? Aby to znělo hůře než školní slohovka? Tak to tedy ne.
ČTEŠ
Rady do větru
Non-FictionI já jsem se rozhodla se velice neoriginálně připojit k sepisování psacích příruček. Snad zde najdete něco, co vám alespoň trochu pomůže. Upozornění: Příručku jsem začala psát pět let nazpět, s některými věcmi se už vůbec neztotožňuji.