Rady do větru

Múza

Jak jste si možná všimli, já toto slovo používám poměrně často, protože mi připadá, že bych jinak musela složitě opsat, co tím myslím nebo hledat výraz, který by ani zdaleka nebyl tak přesný. Múza v pravém slova smyslu označuje bohyni múzických umění, ale já to používám ve smyslu toho, že je to nositelka inspirace. A to i pro prozaické texty.

Předem říkám, že tento článek je věnován spíše těm, kteří jsou stále jednou nohou ve svém snovém světě. Nejde totiž o nic hmatatelného, chci spíše některým lidem pomoct s tím, jak získat nadhled nad svým příběhem a uvědomit si, že v tom nikdy nemusí být úplně sami.

Mnoho autorů si vystačí samo. Ale já se řadím k té části, která potřebuje Múzu. Abychom se špatně nepochopili, doopravdy si myslím, že má Múza existuje . Jsem si sice dobře vědoma, že jsem si ji vymyslela zrovna tak jako každou jinou postavu, ale co se jednou zrodí v mé hlavě, to pro mě zkrátka je. Nejsem blázen, umím odlišit realitu od představ, ale jen pro mě je má Múza skutečná. Kdo četl Já a má milá Múza, asi to chápe. Jak pro vás může být neskutečný někdo, kdo má vymyšlenou povahu a s kým se věčně hádáte?

Jsou autoři, kteří označují jako Múzu nějakého člověka, co doopravdy existuje. Manžela, manželku, kamaráda... Pak jsem se také setkala s lidmi, kteří si to pojali hodně po svém. Jedna autorka, nebudu ji jmenovat, ale možná ji znáte, má v podstatě za Múzu svou postavu. To první ovšem prostě není možnost pro mě, protože celkem od jisté doby, ke které se ještě vyjádřím, opravdu striktně odděluji obecnou realitu a to, co je v mé hlavě, to druhé bych zase nemohla dělat, protože postava nikdy nemůže být nestranná.

Proto jsem si vytvořila Múzu, která má v mém životě pouze tuto úlohu. Jak si jí představuji, to se různí. Jednou podle toho obrázku, co je na coveru od Já a má milá Múza, podruhé jako některou z řeckých bohyní, potřetí klidně jako vánek ve větru.  Než přejdeme dále, asi bych vysvětlila, jak vznikla.

Měla jsem kamarádku, se kterou jsme o psaní mluvily opravdu hodně. Než se něco pokazilo, bylo to hned po hudbě asi nejčastější téma našich rozhovorů  a když uvážíte, že jsme mluvily pořád a byly spolu každý den většinu času, opravdu jsem jí říkala všechno. Nejenže mi občas pomohla na nějaký nápad přijít tím, že mě nechala přemýšlet nahlas, ale také jsem díky ní dokázala rozlišit, co je geniální nápad a co už je přes čáru. Když jsme se spolu přestaly bavit, tohle byla jedna z věcí, která mi ze začátku dost chyběla.

Když to totiž skončilo, najednou jsem neměla vůbec žádné kamarády. Proč, to je složité, ale byly to dost těžké měsíce. Na druhou stranu, tak nějak to asi bylo dobře, protože když se člověk naučí žít jen sám se sebou a je sám pro sebe kamarádem, přestane pak být na ostatních závislý. Musela jsem se hodně naučit, mimo jiné i najít nějakou možnost, jak prezentovat nápady i někomu jinému. A protože to jinak nešlo, vytvořila jsem si svou Múzu, záměrně tak nesnesitelnou a lehce šílenou, abych měla to obhajování nápadů těžší.

Teď mám sice kamarády, se kterými o psaní mluvím, ale svou Múzu ještě stále tak nějak potřebuji. Zvykla jsem si na ni. Navíc, kdyby se mi kamarád vysmíval tak jako ona, asi bych z toho byla celkem špatná.

A v čem je tedy Múza lepší než si to prostě napsat třeba do uměleckého zápisníku a prostě o tom přemýšlet? Pro mě proto, že mi to umožňuje svou mysl rozdělit do několika osob a pak to probíhá zhruba tak, jako když píšu dialogy do příběhu. Už to nejsem já. Jsou to sice mé myšlenky, ale myslí si je postavy. Proto je také Já a má milá Múza psáno v er formy. Nejsem to totiž tak úplně já. Je to autorka příběhů, ne já jako já, jestli to dává smysl.

Dále jsem chtěla vyjádřit,, jak je to s tím, že mi Múza nosí inspiraci, ale došlo mi, že to vyzní hodně arogantně. No, zkusím to pak vysvětlit. Zkrátka, s Múzou se samozřejmě o nápadech jen neradím, ona mi je hlavně přináší. Nebo si to tak alespoň představuji. Je pro mě totiž těžké pochopit, kde se to ve mně bere. Jsem na své nápady hodně pyšná, ať už jejich zpracování dopadne jakkoli. Je pro mě těžké si připustit, že se něco takového bere ve mně. Mnohem připustitelnější možnost je, že už někdo ten inspirativní podnět „přežvýká" za mě a já už jen provedu kosmetické úpravy. 

Ne, opravdu si o sobě nemyslím, že jsem nejlepší a mám samé originální zápletky, ale podle mě je být zdravě pyšný na svou tvorbu základ.

No, a proč jsem to vlastně dala do rad, když jsem se doposud jen vykecávala? Protože podle mě mnoha autorům pomůže, když si něco na způsob Múzy také vytvoří. Když přestanou příběh probírat jen sami se sebou, ale pokud mají zvládnutou dobrou tvorbu postav, mohli by vytvořit i něco, co by jim nabízelo kritický pohled. Rozdělit osobnost autora, který svá díla nadevše miluje, a vnitřního kritika a dívat se na příběh z osobu stran nejprve odděleně.

A také by mnohým mohlo pomoct, kdyby nesoudili své nápady z hlediska toho, že jsou jejich, ale podle jejich skutečné kvality. Jako byste jen byli pověření, v mém případě právě Múzou, tím, abyste to napsali. Dostali jste nápad darem. Nemusíte ho přijmout, ale pokud to uděláte, může se stát vaši součástí, vašim kouskem srdce.

Hlavní ale je, že Múza se pro tyto účely může stát vaši kamarádkou. Pokud prostě o psaní nemáte komu říct, můžete se alespoň bavit sami se sebou, ovšem jako dvě osoby. Nebudete si při tom připadat tak sami, nebo alespoň já jsem to tak měla. To je při psaní velká výhoda. Začnete prostě mít pocit, že vás alespoň někdo podporuje, a nesejde na tom, že to je v podstatě jen váš výmysl. Jak jsem řekla na začátku článku, co vymyslíte, to už prakticky existuje, i když jen ve vašem vnitřním vesmíru.

Musím říct, že mě osobně hodně pomohlo si to i sepisovat. Ano, Já a á milá Múza je sice už o realizovaných nápadech, jinak by to asi nešlo, ale začalo to tím, že jsem si pokusila své nápady psát jako dialogy. A v tu chvíli jsem toho vymyslela opravdu hodně, i když to není postup, který by fungoval vždy.

Myslím, že vytvořit si Múzu v tomto smyslu má hlavně motivační charakter. Dá to člověku pocit, že se sám může stát více lidmi. Obdobně funguje i to, když si jako Múzu vyberete některou z vašich postav. Pokud vaše Múza reálně existuje, je to pravděpodobně nejlepší, i když se musím přiznat, že mně více vyhovuje ta imaginární, protože si ji můžu přizpůsobovat podle toho, jak se mé psací dovednosti vyvíjejí.

Tohle není rada typu „tohle musíte udělat, jinak nebudete psát dobře". Je to spíše takový malý nápad, který by vám mohl pomoct, pokud máte pocit, že potřebujete vymýšlet nějakým jiným způsobem. A také je to rada, kterou jsem nemířila za žádným konkrétním účelem. Přeberte si to, jak chcete, myslím, že každý to pochopí po svém.

Názor klidně můžete vyjádřit v komentářích.