Rady do větru

Zmatenost

Zdravím. Nedávno jsem četla jeden příběh, ve kterém jsem opravdu nepochopila, co se tam vlastně stalo. Zamýšlela jsem se nad tím, čím to je, a nakonec, jak to tak bývá, jsem se svými úvahami dostala i k několika závěrům, které tady chci prezentovat. Možná to jsou jen mé domněnky a určitě nevystihnu všechny důvody, proč může být nějaký příběh zmatený, ale chci se podělit alespoň o něco.

Tato kapitola zároveň bude také o tom, proč kniha není film, i když nejsem první, kdo něco takového píše. A teď už hned začnu. Proč tedy kniha není jako film? Ze spousty důvodů, ale první zmíním akční scény. Není nic nového, že zběsilé honičky a šílené střílečky prostě v knihách nemají takový náboj jako ve filmech, ale je tady ještě něco.

Přišla jsem na to, že příběh je vlastně vždy vytvořen tak, že běží pomaleji než samotný děj. Zní to zvláštně, ale vzpomeňte si na zpomalené scény ve filmech. Všichni chápeme, že jsou zpomalené, ale už si neuvědomíme, že i ty nezpomalené vlastně zpomalené také jsou. Proč? Protože kdybychom se na vše dívali v reálném čase, nedokázali bychom to vnímat. Náš mozek by to prostě vytěsnil.

Když totiž něco takového zažijete ve skutečnosti, určité momenty vnímáte také pomaleji. Vaše mysl si je vytáhne z toho šíleného mišmaše a vy si jich prostě všimnete. Většinou to jsou tragické události, ale nechci do toho moc zabíhat. Jenže ve filmech je docela nežádoucí, abyste vnímali jen něco, a proto tam dají určité scény, při kterých si váš mozek odpočine a neexploduje. Jsou to právě zpomalené záběry nebo scény, které zpomalí tempo. Jestli chcete znát můj názor, v některých filmech na to zapomínají, a pak to je prostě i přes to všechno napětí nudné, protože to už nepobereme.

V knihách to funguje podobně - autor by prostě i v té nejakčnější scéně měl na okamžik zvolnit tempo, jinak to čtenář nebude vnímat, a tuto pozornost si udrží ještě méně než ve filmech. Prostě, i když je ta akce opravdu zajímavá, naše mozky mají určité obranné systémy. Jinými slovy, víte, proč nás baví akce? Protože i když se nic neděje, přesvědčíte sami sebe, že jste v nebezpečí, což vyplaví adrenalin a způsobí další chemické reakce, které v nás probudí vzrušení (snad chápete, v jakém slova smyslu, ale mezi námi, ono to je z určitého hlediska jedno). Jelikož se vám ale vlastně nic neděje, můžete si to užít. Jenže co se stane, když je toho vzrušení moc? Co se stane s pojistkami, když je síť přetížená? Přesně tak. Vypnou, aby vám to nezničilo zapojené přístroje. a náš mozek funguje v tomto ohledu stejně.

Proto je žádoucí udržovat čtenáře v určitém napětí, ale pamatujte na to, že po chvíli už to ztratí svou účinnost a budou se nudit. Chemické reakce přestanou probíhat a čtenářům zůstanou jen suchá slova, která na tě v tu chvíli nemají žádný vliv. Tohle byste podle mě měli poznat i sami na sobě - jakmile vás psaní akční scény přestane bavit, snažte se ji co nejrychleji ukončit, samozřejmě nějak přirozeně.

Akční scény ovšem nejsou to jediné, co může být zmatené. Také se často setkáváme se zmatenými dialogy. Já vím, že je to otřepaná rada, ale prosím vás, vážně piště každou přímou řeč na nový řádek. Nejde jen o to, že to vypadá lépe, ale bez toho se v příběhu lze jen velice těžko vyznat.

Chci ale hlavně říct - kdysi mi pár lidí poradilo, že nemusím za každou přímou řečí psát uvozovací věty. Ano, to je pravda. Jenže já jsem to dotáhla do přesně opačného extrému - nešlo poznat, kdo zrovna mluví, protože byste se museli vrátit třeba o pět řádků zpět a to se nikomu nechce. Už jsem snad našla tu zlatou střední cestu, ale trvalo mi to. Tedy, ano, opravdu nemusí a ani nemají být všude, ony uvozovací věty, ale můžete si je dovolit vynechat jen tehdy, kdy je naprosto jasné, kdo s kým mluví. Navíc si neumím představit, že by to fungovalo v rozhovoru více než dvou osob.

Další věc, co bývá často zmatená, je samotný děj. A tady zase budu mluvit o rychlosti. Já vím, jak je to těžké. To jsem tak jednou měla krásný nápad, dokonce mě i bavilo to psát, jenže jsem měla jen stěžejní události a nevěděla, čím je vyplnit, tak jsem plácala jednu za druhou. Nejenže by asi čtenáři, kterým se to nikdy nedostalo na oči, nechápali, co se to zrovna děje, ale já jsem zvládla celý složitý děj plný zvratů a psychologických her vmáčknout na dvacet čtyři stran. Nedávno jsem to po sobě četla a ta rychlost je vážně šílená.

Jak to opravit, na to se mě neptejte, je to totiž důvod, proč ten příběh nespatřil světlo světa dodnes - nejsem schopná to napsat jinak. Je někdy nemožné mít vymyšlenou i tu výplň (tím nemyslím vatu, jsou to důležité scény, ale ne úplně klíčové) do posledního momentu. Určitě by občas pomohl náčrt časové osy, ale spíše bych radila se prostě nesnažit, aby byla každá scéna epická, protože to nejde. Neměly by být o ničem, ale občas musíte nechat člověka i vydechnout u něčeho malinko, ale opravdu jen malinko méně důležitého. Ony jsou v příběhu i přesně ty scény důležité, aby člověk neměl pocit, že na hrdiny chrlí oheň drak a o pět sekund později je zase přepadli loupežníci z jedné strany a z druhé třeba smečka vlků, která samozřejmě s loupežníky ani s drakem vůbec nesouvisela. Uznejte, že nějaké to povídání nebo úvaha mezi tím neuškodí.

Následující věc, která mže být zmatená, je představování postav. Jistě, bylo by jednoduché říct, ať je představujete postupně a možná jsem to už i někdy napsala, ale sama jsem si potvrdila, že to není tak lehké. Mám teď totiž rozpracovaný jeden příběh, kde jsem v podstatě musela představit už v první kapitole šest postav najednou. Pravda, dvě z toho byla zvířata, ale stejně. A kdybych prostě někoho vynechala, v další kapitole by to působilo, že tam prostě došel, což v dané situaci jaksi nešlo.

Když se vám to stane, pokud to jde, můžete nějakou postavu nejmenovat. Čtenář si spíše zapamatuje ty jmenované, ale když pak zmíníte tu předtím nejmenovanou a vykreslíte, že to je třeba právě ta „hezká blondýna s modrýma očima", tak mu to nebude připadat jako podvod, protože jste, dejme tomu o Rose, předtím mluvili, jen jste ji zmínili okrajově.

Jenže ono někdy nejde ani tohle. Třeba v mém případě by bylo hodně divné, kdyby na ta zvířata volali třeba „Pse, ke mně!" (I když, zrovna hrdina z tohoto příběhu je toho schopný.) a v té kapitole se volalo docela dost. Navíc tam proběhlo i nějaké představování a u toho svá jména prostě říkáte. V tomto případě bych asi doporučila alespoň se nesnažit hned všechny zapojit do děje. Tedy ano, zmiňte jejich jména, ale dejte některým postavám třeba jen jednu repliku. Čtenář si je nezapamatuje, ale zase ví, že tam někde byli.

Ale pozor, nepřehánějte to. Nikdo nepotřebuje najednou představit dvacet postav, i kdyby tam byly všechny pospolu. A pokud ano, není potřeba vychrlit dvacet jmen. Pokud přece jen namítnete, že je, tak nezapomeňte, že všech dvacet tam rozhodně nemusí vystupovat. A doporučovala bych k většině už asi nic jiného než ta jména pro začátek neprozrazovat. Vyberte si třeba čtyři postavy, o kterých tam bude řeč více a směřujte scénu nebo kapitolu na ně. Ty ostatní nechte prozatím jako křoví, není na škodu je zapojit až později. Chyba ani není je nezapojit vůbec. Vždyť v životě potkáváme tolik lidí, od kterých třeba vážně známe jen to jméno nebo vůbec nic! Jenže to už záleží na tom, jak je příběh postaven, pamatujte, že tyto rady jsou jen obecné.

No, a mě už nic více k té zmatenosti nenapadá. Ano, mohla bych mluvit o zmatených větách, ale nic jiného než „čtete si to po sobě, ideálně nahlas" bych stejně neřekla a mám dojem, že už jsem to sem psala. Pokud ne,, tak to berte také jako radu. No, nezbývá mi než se zeptat - dodali byste něco? Co si o tom myslíte?