Rady do větru

*Psací historie* (2)

Tak, je tady slíbený druhý díl psací historie. V tom minulém jsem sice skončila SAPem, ale já se chci ještě na chvíli vrátit k Osudu. Zkrátka a dobře, vzhledem k tomu, že jsem to psala několik let a že je to tak rozsáhlé a přitom vlastně o ničem, jsem tam vyzkoušela úplně všechno. Pokud chcete v nějakém příběhu najít jakýkoli prvek, můžu vám garantovat, že v Osudu pravděpodobně je. Od létajících koní přes město duchů až třeba po hippies. Když jsem to psala, neuvědomovala jsem si to, ale asi jsem si prostě potřebovala vyzkoušet úplně všechno, abych uměla rozlišit, kolik prvků člověk může do jednoho příběhu nacpat a kolik už ne.

Tímto se dostávám k dalšímu příběhu, kde v podstatě vystupovaly i ty postavy z Osudu, ale jen jako křoví. Jmenovalo se to Ostrov beze jména (já jsem říkala, že ostrovů bude ještě spousta) a v podstatě to bylo o holce a klukovi, které spolu s dalšími lidmi vyslali na jeden údajně neobydlený ostrov. Proč, to je na dlouho, ale každopádně moc neobydlený nebyl. Mimo jiné tento příběh považuji za výjimečný v tom, že už jsem si prostě dala vážně práci s charaktery. Hlavní hrdinové byli sarkastičtí a prostě tak nějak sví. Původně jsem chtěla ten příběh oglosovat, ale je tam strašně moc písniček, myslím existujících písniček, protože ti dva se často baví o hudbě, a ty písničky to celkem ruší. Jen tak na okraj, tehdy jsem pochopila, že tudy cesta nevede a až na pár výkyvů jsem se snažila do příběhu existující písničky nedávat.

Každopádně, Ostrov beze jména jsem zveřejňovala na jednom literárním fóru, kde jsem se naučila strašně moc věcí. Jeden autor mě například odnaučil používat závorky, a to dost nevybíravým způsobem (on mi prostě vypsal každou závorku do komentáře a přepsal to tak, aby tam ta závorka nebyla), a také jsem tam dostala svou další kritiku, i když ještě ne tu, ze které jsem byla tak smutná, že došlo i na slzy. Překvapivě se to ale těm lidem dost líbilo, což opravdu nechápu. Díky nim jsem si uvědomila, kde jsou v psaní mé silné stránky a na čem můžu do budoucna stavět.

Jako další příběh, i když mám tendenci jich zmínit mnoho, vybírám Osamělé noci. To už jsem zveřejňovala na blogu a byl to můj první příběh, který byl, jak to říct... který byl takovým, jaké ode mě znáte dnes. Byl to také první příběh, kde jsem psala z pohledu mužského hrdiny, i když na střídačku s tím ženským (po dvou kapitolách, tuším). Děj se odehrával v ledové pustině, jak jinak, že, a bylo to o dvou lidech, kteří utekli z města za zdí, kde je zavřela vláda, protože nebyli lidé. Nejprve o tom chtěli říct zbytku světa, aby zachránili své spoluobčany, ale když jim došlo, že útěk napříč ledovou plání není nejlepší nápad, začalo jim jít jen o vlastní přežití. A také je to příběh, který ze všech mých příběhů asi dopadl nejblběji.

Dále bych zmínila Hvězdné míle. Byl to můj první a jediný pokus o sci-fi (když nepočítáme tu fantasy povídku do sci- fi soutěže), ale zkusit se má všechno, takže to považuji za velice významný příběh. Celkem jsem u toho kritizovala i naší společnost a více než sci-fi to byla telenovela o vládci celé planety, kterého do toho ovšem jen nastrčili jako loutku a on to vlastně ani nechtěl, jeho holce, která s tím samozřejmě nesouhlasila a stále v něm hledala jeho staré já a jeho na začátku příběhu lehce... hm... zdrogované sestře, kterou jsem měla ráda, i když byla šíleně hysterická. A o tom, že takhle trojice zachraňovala vesmír.

A dostávám se k příběhům, které by vám konečně mohly něco říkat. Hlídač krav a Mlýn stárnutí. Byla to dvojice příběhů, podle kterých vznikl Polibek vypůjčeného času, který najdete i tady na Wattpadu, protože to stále považuji za celkem ucházející dílo. O druhé polovině, tedy té části s Axamitem a Alicií, až tak nebudu mluvit, protože vychází z Mlýnu stárnutí a ten námět se v podstatě nezměnil. Postavy zůstaly stejné, také tam šlo o ten mlýn a zastavení kletby, kterou způsobili jejich rodiče a tak.