Rady do větru

Společné příběhy

Věnovala bych tentokrát několik slov tomu, jak psát jeden společný příběh s někým dalším. Nebude to úplně, jak to dělat správně, protože mám bohužel zatím se samotným procesem jen negativní zkušenost, takže to spíše bude, jak to nedělat a čemu se vyhnout. K tomu bych chtěla podotknout, že každý je jiný a možná vám to i tak bude fungovat, ale nechci, aby se vám stalo to, co mě, a to, že tím začaly problémy s jedním kamarádstvím. Nebudu se tu k tomu vyjadřovat podrobně, ale ano, společný příběh může znamenat i začátek rozpadu přátelství. Jako, skončilo by to stejně, ale později.

Přesto proti společným příběhům vůbec nic nemám, naopak, pár jich plánuji i teď. Ale pokud z toho máte jakýmkoli způsobem špatný pocit, navzdory čtenářům přestaňte. Stává se to, co jsem slyšela, poměrně často, a většinou kvůli tomu, co sem chci vypsat. Jde totiž o to, že můžete naprosto nesnášet i psaní vlastního příběhu, ale pokud nejste úplně blbí, skončíte s tím, když už to začne překračovat únosnou mez. Nebo trochu urychlíte konec. U společného příběhu to není tak snadné, protože nezklamete jen čtenáře, ale i spolupisatele, který vás navíc pravděpodobně bude přemlouvat, ať pokračujete. A co jsou tedy mé rady?

1) Neponižujte se – Samozřejmě, psaní společného příběhu je především o toleranci, ale o vzájemné toleranci. Když budete toho druhého bezmezně poslouchat a i když nesouhlasíte, tak mu budete dávat za pravdu, je to špatně. Je možné, že kdybyste dělali všechno tak, jak chce, nehádali byste se, ale za jakou cenu? Stejně, pokud vám to spolu funguje, neměli byste se vážně pohádat. A pokud ano, nebude to nic velkého.

Tedy, pokud máte pocit, že se vás ten druhý snaží utlačovat, buďto to ukončete, nebo se nedejte. Ještě se k tomu dostanu, ale za ideálních podmínek není nikdo z vás horší nebo lepší, nejsou horší nebo lepší nápady. Chce to najít kompromis, argumentovat. A pokud máte naopak pocit, že vás ten druhý až moc poslouchá, není dobré toho využívat. Nebude to fungovat a popírá to společné psaní. To už si to rovnou můžete napsat sami. A pokud má ten druhý lepší nápad než vy, odhoďte pýchu a oceňte ho, vždyť co vám to udělá, když to příběhu prospěje?

Pokud se vám něco opravdu příčí, máte právo to odmítnout. Víc hlav víc ví, což je asi důvod, proč vůbec společné příběhy vznikají. Jenže jde také o dvě odlišné osobnosti, které jsou si naprosto rovnocenné, a neznamená, že když se určitá věc líbí jedné a chce to tam, že je povinnost té druhé to přijmout. Pokud máte pocit, že píšete s někým, kdo vás rovnocenně nebere, nemá to cenu.

2) Rozumějte si – Ano, sice jsem tu kdysi nabízela, že napíši společný příběh s tím, kdo bude chtít, ale později mi došlo, že je asi potřeba toho člověka i znát. Tedy nestačí si projet Wattpad a napsat o to náhodnému člověku. Podle mě to nepůjde, když o sobě ti dva nic neví. Řekla bych, že by si alespoň pár měsíců měli dopisovat. Když totiž o druhém nic nevíte, může vás nemile překvapit.

Podle mě je i celkem nezbytné znát jeho tvorbu, a opravdu nestačí se podívat na pár kapitol jednoho příběhu. Čím více od něj znáte, tím lépe se vám pak bude pracovat, protože víte, čeho je schopný, jaké obvykle vymýšlí postavy, jestli má nebo nemá rád fantasy nebo romanci a tak dále. Nejlepší je, pokud to je člověk, kterého můžete nazývat svým kamarádem. Je pak totiž možné, že třeba máte úplně opačné povahy, které by spolu jindy nic nenapsaly, ale tím, že se dobře znáte, už víte, čeho je ten druhý schopný.

3) Buďte si rovni – Nikdy jsem nezkoušela psát s někým opačného pohlaví, ale myslím, že by to mohlo fungovat. Co ale rozhodně nefunguje, to je nerovnost v psacích schopnostech. To poznáte jednoduše – pokud díla toho druhého opravdu milujete a zároveň tam i tak najdete věci, o kterých si myslíte, že nejsou úplně dokonalé, tak je to správně. S tím samozřejmě souvisí i fakt, že je blbost psát společný příběh s někým, jehož díla nemáte vážně rádi.