My old life is gone (CZ)

18. Sehnat si úlovek ✔

Throwback:
Jestli byl mrtvej?
Nevim.
Asi ne.
To však nebyl můj problém. Nastoupil jsem s úsměvem do auta a odjel domů.

°°°°°

COBY
Pořád se ke mě přibližoval a já,jak nečekaně, pořád nevěděla co mu mám říct. Vždyť já vlastně nešla za ním, ale vyhlédnout si nějakou mou takzvanou oběť.
Mysli Coby, mysli. Musíš mu něco říct.
V mozku mi naskakovaly různé možnosti, ale žádná nebyla dobrá. Třeba bych mu mohla říct, že mi chyběl. Ale tomu bych nevěřila ani já.
Nebo jsem přišla pro peníze? Ne, ty mi posílá na účet.
Co kdybych potřebovala s něčím pomoct? Pff... Na to mám moc hrdosti.
Jo, to je ono.
,,COBY."
,,Otče." Pozdravili jsme se.
,,Co tu děláš?" Nadzvedl obočí.
,,Jdu se ti omluvit," přešlapla jsem si. ,,za ten večírek." říkalo se mi to špatně, jemu jsem se nikdy v životě nechtěla omlouvat, nebo od něj něco chtít.
Otec se uchechtl a slizký se usmál.
,, Holčičko, nemáš se za co omlouvat. Jediný kdo si stěžoval byly kolegině," Pokýval hlavou. ,,pánům se tvoje představení líbilo." projel si mě pohledem jak pedofil.
Doprdele, fuj. Ať toho nechá.
,,Aha, no..... tak já jdu." nejistě jsem se rozhodla okolo.
,,Počkej, ale co ten parchant co tě odtáhl někam pryč?" jasně, Jared.
,,Za něj se taky omlouvám. Je...ehm byl to můj kamarád." Ano byl, teď ať se jde bodnout.
,,Máš štěstí že vypadáš tak jak vypadáš." No, tohle jsem moc nepobrala, ale i tak mi dneska přišel nějakej divnej. Jak po mě koukal a jak se "usmíval". Fuj.
Zase jsem se otočila a teď přišel čas na můj opravdový důvod návštěvy. 

V uličce u výtahu byla skupinka kravaťáků. Moje šance. Nadechla jsem se a rozešla se k nim. Zatím si mě nevšimli, pokračovala jsem stále k nim a mě dlouhé nohy na sebe poutaly pozornost klapajícími podpadky. Deset metrů, tak daleko jsem od nich byla, když se asi tři otočili. Ani se nesnažili zakrýt ty hladové pohledy a čučeli na mě jak na panu Marii. Koutem se mi zvedl, když mě pozdravili.
,,Dobrý den." odpověděla jsem a skousla si ret. Nikdy jsem si nemyslela, že ve fotrovo práci bude tolik výstavních kousků. Cinklo červené světýlko a dveře se otevřeli. Všichni se nahrnuli do výtahu. Tedy krom jednoho, všimla jsem si jo už dřív, když jsem mluvila s otcem. Pozoroval nás celou dobu. Takhle těsno nebylo ani v té vyřivce minulý rok, když se tam nacpalo dvanáct lidí. Zezadu se na mě lepil ten, co mě pozoroval a zepředu další.

,,Prosím." Zavolal na mě někdo od východu.
,,Ano?" Otočila jsem se a spatřila mého pozorovatele.
,,Vy jste slečna Willson?" že široká se na mě usmál.
,,Mohu pro vás něco udělat?" že slušnosti jsem se taky usmála.
,,Ano, chtěl bych vás pozvat na večeři." moje vrtění zadkem a natřásání se zabralo. Už teď jsem věděla, že ho mám v kapse. Nabídl se mi jako doprovod k autu. Položil mi ruku nad zadek a odvedl mě k autu.

,,Platí tedy ta večeře?" svěsil ruce podél těla.
,,V osm." dal mi číslo, s tím, že mu napíšu adresu později. Nasedla jsem do auta z pocitem vítězství. Celou cestu domů jsem si pobrukovala písničky z rádia a jela jako blázen.

Doma už čekal úkol. Jak to mám vlastně udělat? Mám vůbec na to? Předat ho mafii?

•••••

Zlatíčka, omlouvám se za mou neaktivitu a ještě k tomu za tak krátký díl. Prostě jen tento týden nemám vůbec čas, protože prostě písemky.
Takže snad se vám kapitolku líbí a mějte se. ❤