My old life is gone (CZ)

26. Špatný kuchař...

Tak jsem tu zase!!! Opravdu mě to nějak baví... :D Jen než se pustíte do čtení, napadlo mě, že bych udělala jednu kapitolku, ve které bych odpověděla na nějaké otázky buď na mou osobu, nebo na postavy z mého příběhu. :) Rozhodně mi dejte vědět, pokud byste něco takového chtěli. :)

—

Je pondělí. Zítra nastane den B. Svojí mysl nemohu celý den přinutit myslet na nic jiného. Jared byl zase celý den semnou a snažil se mě rozptylovat. Adriaaaan... Uhmm.... No, vlastně ani nevím z čeho mám obavy. Jestli z Marcuse až zjistí že jsem utekla, nebo z toho, co bude až utečem. Nikdy jsem neměla představy o svém životě. Vše jsem nechávala náhodě, ale tohle by mě asi vážně nikdy nenapadlo. Znovu jsme si všechno prošli. Náš plán se mi zdál celkem dobrý a Ja...Adrian se mnou souhlasil.

Pokoušela jsem se uvařit lívance, protože jsou prostě... MŇAMÓZNÍ!!! Až na to, že místo lívanců z toho byli velké tlusté palačinky. Měli jsme si obědnat čínu. Asi bych ho měla víc poslouchat. Svalila jsem na gauč vedle hladového Adriana.

,,Tak co? Paní ,,já umím vařit, neboj"" Adrian se začal smát a chtěl si vzít jednu lívanco-palačinku. To mu nedaruju. Náhodou, vajíčka se mi občas povedou. Plesknu ho přes ruku.

,,Auu." jakoby ublíženě se na mě podívá a začne si hladit ruku.

,,Bohužel, toto jídlo je díky mým schopnostem ve vaření nepoživatelné." posunu si imaginární brýle a zakousnu se do přerostlého lívance. Musím se otočit k němu zády, abych zadržela smích.

,,Jak chceš. Snažil jsem se po dobrým." uslyším v jeho hlase hravost a než se stihnu otočit, velké dlaně mě začnou lechtat na bocích. Začnu se všelijak kroutit a pod návalem smíchu upustim talíř s večeří. Adrian si toho nevšímá a přidává na intenzitě. Svojí obroskou lechtivostí jsem si zadělala asi na infarkt, protože se nemohu kvůli hýkání nadechnout.

,,Stop. Dost." začnu z posledních sil křičet. Andrian toho naštěstí nechá a sebere si lívanec ze země.

,,Vidíš, mně se nevyplatí odporovat." mrkne a já si položím obě ruce na prsa. Vnímám jen hlasitý tlukot srdce a prudce zvedající se hrudník. Jared si všimne mé tichosti.

,,Jsi v pohodě Coby?" optal se mě s  plnou pusou. Trochu se uchechtnu, ale pak zase zesmutnim.

,,Co když se nám to nepovede? Co když to poseru?" otočím k němu hlavu.

,,Neboj se Coby, zvládneme to." usměje se na mě a já cítím tu něhu. Pomalu se sesunu a položím si hlavu do jeho klínu. Ucítila jsem, jak ztuhl. Nějak jsem to nevnímala a snažila se si najít správnou polohu pro mou unavenou hlavu, jen kdyby mi furt něco netlačilo do hlavy.... Uhmmm. Vykulila jsem si oči sama pro sebe. Mám se zvednout? To bude divný. No, zvedla jsem se do sedu. Jared koukal přímo před sebe, než se na mě otočil. Za ten týden jsem si ani jednou nevšimla jak je krásnej, když mu jednu polovinu osvicuje televize a druhá je dočista ve tmě. Můj zrak mi sklouzl na jeho stan. Dávno uklidněné srdce se mi zase rozbušilo. Věděla jsem, že bych teď a tady na něho skočila a užila si možná mou poslední noc s ním. Ta představa semnou otřásla a jeho položená ruka na té mé to moc neusnadňovala. Posunul se ke mě blíž, celé mé tělo škemralo o jeho vášnivé doteky. Propaloval mě pohledem a pořád zužoval mezeru mezi námi.  Stačilo se jen v8c nahnout a měla bych ho nadosach. Pak se mi ale vrátila myšlenka na rozhovor s Frankem. S tim zrádcem.

+
,,Jsi pro něj jen laciná děvka. Taková, kterých má miliony." nepodíval se na mě, jen si dál jedl snídani.
,,Nejsem!" zvýšim hlas.
,,Jsi. Jsi jen hračka na uspokojení. Taková hračka jako jsi ty a zadarmo. To je něco pro mého bratra, takových blbek jako jsi ty, moc nenajde." ušklíbne se sám pro sebe.
+

Můj mozek si přehrál náš rozhovor asi desetkrát.

Stoupla jsem si a otočila se k němu zády. Nevím z jakého důvodu jsem dokázala ukočírovat tu touhu, jestli to byl fakt, že pořád mohu být jen jeho děvka. Pak by ale nedávalo smysl, proč mi pomáhá a riskuje život. Schodneme se na tom, že nic nedává smysl. Silně vydechnu a s otočením se na něho usměju.

,,Tak zítra. Dobrou." řeknu co nejvíc klidně, i když mé srdce asi hledá nového majitele. Odchází. Po schodech a spolu s cvaknutím dveří vpluju do pokoje.
Co se to právě stalo?
Jenom kvůli tomu, že jsem ucítila že mu stojí, jsem se s ním já nevím, měla líbat? Sama vím že u líbání by to neskončilo. Vím to, protože se prostě znám. Můj mozek v tom přepne na tu ďáblici a nevzdá se, dokuď nezvítězí, ale taky vím, že jsem se ještě nikdy, nikdy od líbání neodvrátila. Při každé příležitosti jsem se poddala a to nevypadali ani z daleka jako on. Cítila jsem se zvláštně. Ta vzpomínka, kterou jsem zahrabala na konci lesa, asi v dvoumetrové, né radši třímetrové jámě, mě vrátila pocit vědět pravdu.
Co ho ke mě opravdu přivedlo?