My old life is gone (CZ)

36. Hi GINO

Těžce jsem rozlepila zalepené oči od slz a rozhlídla se okolo sebe. Byla jsem v nějaké tmavé místnosti, kde nebylo vidět na krok a okolo mě kapala voda. Ucítila jsem studený kov na mých rukouch a nohouch. Tušila jsem, že budu někde ve sklepě, či v nějaké kryptě.

Netuším jak jsem se sem dostala. V černé dodávce mi museli dát čichnout chloroformu, nebo nějakého jiného svinstva, po kterém jsem, dá se říct usnula. Po ráně kterou mě uštědřili moji únosci jsem byla lehce pomatená, ale Jareda běžícího za autem jsem si nemohla nepovšimnout.

Museli si mě s někým spléct. Nikomu jsem tady nic neudělala. Jen doma ano. Ne to není možný. Nemohli nás tady najít. Prosím ať to není pravda. Začala jsem trhat spoutanýma rukama, při čemž zvuk kovu narážejícího o sebe zaplňoval celou místnost.

Pod dveřmi byl vidět slabý proužek žlutého světla, které na mě působilo zvláštně hřejivým pocitem.

Na židli už musím sedět dobrou hodinu, ne-li víc, protože mě zadek už řádně brní. Okolo mě se nic nezměnilo. Pořád stejna tma, stejný proužek světla pod dveřmi, stejný chlad a zvuk kapek kapajících okolo mě. Hlava mě taky od té doby, co jsem otevřela oči pořádně bolí. Zaklonila jsem tedy hlavu a zavřela oči, které se mi pak uvolnili a já se ponořila do ledového spánku.

Probudilo mě hlasité cvakání zámku a následné otevření dveří. Osilnilo mě světlo a já semknula víčka.

,,Princezna se nám už probudila?" řekl tak známý a hrubý hlas. Jako by mi plíce svíral silný řemen. Nemohla jsem se z tíhy na mé hrudi nadechnout. Je to on. Když jsem zamžourala před sebe, ujistila jsem se o tom. Stál tam v celé své kráse.

,,Dlouho jsme se neviděli GINO!!" zašeptal u mého ucha.

,,Nějak si mi nechyběl." prskla jsem na něho. Hned na to jsem ucítila facku na mé tváři.

,,Takhle semnou mluvit nebudeš!" vykřikl a vrazil mi další facku. Zuřil. Vypadal opravdu nepříčetně. Uvažovala jsem nad tím, jestli neni opilý. Nemotorně se dobelhal až ke mě.

,,Myslela sis, že se mi schováš?" vycenil na mě zuby. ,,Mě se neschováš." kopl do nohy od židličky, která se semnou převrhla. Rána se rozlehla po z části ozářené místnosti a před očima se mi udělali mžitky.

,,Já ti teprve ukážu důvod, kvůli kterému jsi se měla předemnou schovávat." hrdelně se zasmál. Otočil se na patě a zamkl za sebou dveře. Zůstala jsem ležet na zemi, svázaná a nejspíš s otřesem mozku. Olízla jsem si ze rtů krev, která mi vytekla z pusy po pádu na zem. V hlavě mi třeštilo a nedokázala jsem udržet víčka, která mi nebezpečně klesala.

Trhla jsem sebou, když se mi do těla dostala zima. Kamenná podlaha byla ledová a vlhkost okolo mě mi na teple moc nepřidávala. Nedokázala jsem odhadnout, kolik asi může být hodin, ani jak dlouho tady jsem. Zdálo se, že jediné co je v místnosti, jsem já.

Zpozorněla jsem, když se z vnější části dveří ozvaly kroky a následovně i hlasy. Cítila jsem vlnu strachu, která na mě doléhá víc a víc s blížícími se kroky. Rozrazily se dveře a chabá žárovka nademnou se rozsvítila. Žluté světlo mě bodlo do očí. Malinko jsem pootevřela oči. Nademnou stál Francesco a škodolibě se usmíval. Za ním vykukoval Marcus.

,,Máš to ale smůlu, co?" ohrnul ret Frances. ,,Zlobivé holky, které utíkají musí být potrestány, to snad chápeš?" pohlídla jsem na něho zespoda. Dřepnul si a rukávem mi setřel zaschlou krev. Nespouštěla jsem z něho oči, ani když se zvedal na nohy.

,,Brzy se přijdu podívat, jak si vedeš." otočil se na Marcuse. ,,Dělej si co chceš." Marcovi se rozzářily oči. Francesco zabouchl dveře a já zůstala v místnosti s ním.

Vsadila bych se, že si doslova užíval, každou ránu, kterou mi zasadil. A s tímhle jsem mohla spát? Neznala jsem ho. Řekla bych, že dokonce se nedokáže nabažit. Připadá mi jako psychopat.

,,Nevyšlo vám to? Tvůj Jared asi není zas až tak chytrej, jak sis myslela?" zašeptal mi u ucha. Cítila jsem, jak se mi mé napuchlé oko sevřelo zuřivostí. Měla jsem sto chutí, se zvednout a pořádně mu namlátit. Co jsem ale mohla dělat se svázanýma rukama. Nereagoala jsem. Nechtěla jsem mu udělat tu radost.

,,Nedokážeš si připustit, že jsi jen malá špinavá děvka? Komu dalšímu si ještě dala? Řekl bych, že tě tady ve městě zná už každej lacinej debil." vyplivl to na mě, jako flusanec.

,,Drž už doprdele hubu!!" zařvala jsem, čehož jsem hned litovala. Nemohla jsem to vydržet. Má trpělivost má taky nějaké meze. Chytil mě pod krkem a dal mi další facku.

,,Uklidni se. Realita se jen těžko přijme." když se ke mě přiblížil blíž, z posledních sil jsem na něho plivla. Zatlačil ještě silněji na mé hrdlo.

,,Ty čubko!" ztrácela jsem dech. Napřáhl se křečovitě sevřenou pěstí a udeřil do mého žaludku. Nesnesitelná bolest, která mě zaplavila po úderu se nedala vydržet. Vystriskly mi slzy. Ucítila jsem temno dopadající okolo sebe a obraz se mi ztrácel. Jeho ruka pořád spočívala na mém krku a nezmizela ani když jsem upadla do bezvědomí.

****

Vítám vás tady :) S další kapitolkou jsem si dala na čas jako obvykle. Doufám že to není tak hrozný. :D

Samozřejmně doufám že se vám nový díl líbil, že ještě pořád držíte semnou a čtete tento příběh, který před nedávnem přesáhl hranici 4,3K přečtení a já nemůžu uvěřit kolik už to je. <3

Děkuju vám a vašim votům, které mi tak neskutešně zvedají náladu každý den.